ECLI:CZ:US:2014:2.US.11.14.1
sp. zn. II. ÚS 11/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jana Suchého, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, 397 01 Písek, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 47 Cm 99/2013-25 ze dne 13. 5. 2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 278/2013-45 ze dne 17. 10. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele, v původním řízení žalobce, na zaplacení útraty ve výši 4 080 Kč v souvislosti s uplatněným návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu jako částky představující náklady spojené s uplatněním žaloby u soudu. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že soud prvního stupně, aniž by jej před tím poučil a vyzval k doplnění či mu umožnil se v řízení jakkoliv vyjádřit, v odůvodnění pouze uvedl, že výdaje, které majitel směnky vynaloží v souvislosti s uplatněním směnky, musí být ve smyslu příslušného ustanovení konkrétně doloženy, s tím, že v daném případě žalobce nepředložil žádný doklad prokazující výdaje před podáním žaloby, pročež aplikace mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. není možná. Stěžovateli dle jeho slov není zřejmé, proč není možná aplikace mimosmluvní odměny dle této vyhlášky. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel ve skutečnosti rozporuje dle jeho názoru chybný výrok o náhradě nákladů řízení, který je součástí směnečného platebního rozkazu, vydaného Krajským soudem v Praze pod č. j. 47 Cm 99/2013-21 ze dne 29. 4. 2013. Stěžovatel, nespokojen se správností vyčíslení svých nákladů v tomto rozkazu, následně podal u téhož soudu návrh na doplnění tohoto rozkazu tak, aby mu soud uvedenou částku přiznal. Stěžovatel nyní rozporuje rozhodnutí soudů o tomto jeho separátním návrhu, avšak přehlíží, že (toliko) proti výroku či výrokům o náhradě nákladů řízení směnečného platebního rozkazu je dle §175 odst. 6 občanského soudního řádu přípustné odvolání. Tento opravný prostředek se přitom nenabízí toliko žalovanému, ale adresován je též žalobci, jenž se vydání směnečného platebního rozkazu domáhal. Není-li tedy žalobce spokojen s tím, jak soud v takovém rozkazu vyměřil žalovanému povinnost k náhradě žalobcových nákladů řízení, které mu v souvislosti s uplatněním jeho návrhu vznikly, je oprávněn podat výhradně proti nákladovým výrokům odvolání. S touto možností byl stěžovatel výslovně a náležitým způsobem seznámen v poučení výše citovaného směnečného platebního rozkazu.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i z ústavní stížnosti ovšem plyne, že stěžovatel tento procesní prostor nevyužil, což mu právě odvolací soud vytkl (str. 2 in fine napadeného rozhodnutí vrchního soudu; tuto úvahu soudu druhé stolice stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybňuje), když namísto jeho použití zvolil procesní postup, který však za existence výše připomenuté právní úpravy nemůže úspěšně vést k případné nápravě stěžovatelem tvrzených nesprávností v postupu nalézacího soudu stran stanovení náhrady nákladů řízení. Skutečnost, že stěžovatel zmíněný procesní prostor nevyužil, současně znamená, že ani Ústavní soud nemůže k věcné argumentaci stěžovatele přihlédnout. Nadto je třeba poznamenat, že se jedná o bagatelní částku, kterýžto spor o ni per se nedosahuje intenzity porušení základních práv či svobod stěžovatele, přičemž tu v okolnostech případu absentují výjimečné skutečnosti (kupř. přesah zájmů stěžovatele v důsledku četné rozhodovací praxe soudů aj.), pro které by jinak bylo nutno rozhodnout o ústavní stížnosti nálezem; tvrzení stěžovatele o tom, že nic neporušil a byl znevýhodněn, resp. že je "sankcionován za postup dle práva", takovým mimořádným skutečnostem neodpovídají.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu