ECLI:CZ:US:2014:2.US.1146.14.1
sp. zn. II. ÚS 1146/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. J., t. č. Vazební věznice, Praha 614 - Ruzyně, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 5 T 150/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, označenou jako "stížnost pro porušení zákona", se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v jeho trestní věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, že v jeho věci probíhá v současné době odvolací řízení u Městského soudu v Praze. Ústavní soud ověřil u vedoucí trestní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 1, že stěžovatel podal proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. V projednávané věci Ústavní soud nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť z obsahu ústavní stížnosti bylo zjevné, že o ní nemůže být věcně rozhodováno.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva přitom znamená nejen jejich uplatnění, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3898/12 ze dne 21. 2. 2013, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém zatím nebylo rozhodnuto, nelze mít za to, že tím vyčerpal veškeré procesní prostředky, které měl k dispozici.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by s odvoláním neuspěl, má k dispozici ještě mimořádný opravný prostředek - dovolání, a pokud by i po rozhodnutí Nejvyššího soudu měl za to, že v řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky odvolacího a dovolacího řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3572/13 ze dne 19. 12. 2013).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka