ECLI:CZ:US:2014:2.US.1160.13.1
sp. zn. II. ÚS 1160/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupený JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 2, 261 01 Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2013 č. j. 53 Co 103/2012-485 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. října 2011 č. j. 19 Nc 14/2010-389 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel byl toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí dle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na zákonného soudce a spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel tvrdil porušení základních práv a svobod u vedlejších účastníků řízení, a sice právo dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo dítěte být slyšeno v každém řízení, kde se rozhoduje o jeho záležitostech, dle čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o úpravě styku, o výchově a výživě vůči nezletilým dětem J. S. a A. L. S. tak, že je svěřil do výchovy matce Z. S., a to pro dobu do i po dobu po rozvodu manželství (výrok I). Určil, že stěžovatel musí přispívat na výživném vůči J. S. částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu A. L. S. částkou 3 500 Kč měsíčně s účinností od 22. 4. 2010, i po dobu po rozvodu manželství (výroky II a IV). Dále rozhodl o tom, že stěžovateli nevznikl nedoplatek na výživném vůči dětem za období od 22. 4. 2010 do 31. 10. 2011 (výrok III). Okresní soud také určil časový rozsah styku s dětmi v rámci týdenního styku i pro případy prázdnin (výroky VI až XII). Ve zbytku bylo rozhodnuto o nákladech řízení, vzájemné informační povinnosti mezi bývalými manžely ohledně důležitých skutečností spojených s životem dětí a o povinnosti podrobit se rodinné terapii (výroky XIII, XIV, XV, XVI).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž požadoval svěření dětí do střídavé výchovy. Soud druhého stupně stěžovateli nevyhověl, ale v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl de facto ve prospěch stěžovatele, neboť změnil časový rozsah styku stěžovatele s nezletilými dětmi tak, že navýšil počet společných hodin týdně a určil, že během letních prázdnin má stěžovatel nárok na jeden celý měsíc s dětmi. Ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, domáhajíce se jejich kasace. Rozporoval zejména procesní postup, právní posouzení a hodnocení důkazů, neboť krom znaleckého posudku, který bylo možné označit za jediný objektivní, byly všechny ostatní důkazy ovlivněny difamační argumentací Z. S. Stěžovatel namítal, že se neztotožňuje s argumentací, kterou odvolací soud pro odůvodnění svého rozhodnutí použil, rovněž ve svém podání uvádí, že v řízení došlo k závažným průtahům, když bylo o jeho návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnuto příliš pozdě, konkrétně po 72 dnech od podání návrhu, o odvolání bylo rozhodnuto po 20 měsících od podání opravného prostředku. Ve své stížnosti stěžovatel tvrdil také vadu odvolacího řízení a porušení principu zákonného soudce, když v řízení nerozhodoval správný senát. Stěžovatel byl toho názoru, že ve věci mohlo dojít také ke svévolné manipulaci se spisem. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustálená judikatura Ústavního soudu jednoznačně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, z toho důvodu mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci nalézacích a odvolacích soudů, pokud v rámci jejich činnosti nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Znamenají-li námitky proti nesprávnému procesnímu postupu, hodnocení důkazů a právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu pouze nesouhlas či nelibost stěžovatele s výsledkem sporu, nemůže toto založit zásadní rozpor s ústavně garantovanými právy, kterých se dovolává.
K námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel, je třeba poznamenat, že pokud nesouhlasí s posouzením důkazů, staví tím Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Ústavní soud není v tomto případě oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, neboť nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež ve svých odůvodněních dostatečně vyložily. Na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud korigoval úpravu styku s dětmi ve prospěch stěžovatele. Posuzovaná rozhodnutí nemají vady, které by podstatným způsobem porušovaly právo stěžovatele na spravedlivý proces, a to ani v případě tvrzeného nesprávného senátu a průtahů v řízení na vydání předběžného opatření, neboť stěžovatel nepředložil argumentaci, která by vady řízení ústavněprávní intenzity prokazovala.
K namítaným neodůvodněným průtahům v řízení před obecnými soudy musí Ústavní soud rovněž odkázat na závěry své ustálené rozhodovací činnosti, z níž vyplývá, že nemá-li se Ústavní soud sám dopustit svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nesmí závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel prostředky možné obrany. Ústavní soud by tím v případě odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost odňal stěžovatelovi právo domáhat se náhrady způsobené újmy. Takový postup by byl v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny - právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody za průtahy způsobené v řízení přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2012 (N 165/58 SbNU 421), který měly soudy obou instancí při svém rozhodování opomenout v tom smyslu, že rozhodly nesprávně na základě skutečnosti, že mezi stěžovatelem a Z.S. nepanují dobré vztahy. Bezprostřední vnímání znesvářených stran v rámci rodinných vztahů a jejich chování je v tomto řízení před nalézacími a odvolacími soudy velmi důležité, tedy i to, jak a čím argumentují. Soudce je povinen v takovém případě ozřejmit, proč se s dílčími tvrzeními, důkazy či výpověďmi ztotožnil, anebo naopak, proč nikoliv, což soudy v posuzované věci splnily. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že dané otázce byla věnována značná pozornost, neboť obě rozhodnutí obsahují komplexní zhodnocení situace v rodině i vztahů mezi jednotlivými členy rodiny.
Dále namítá-li stěžovatel, že napadenými rozhodnutími byla porušena také práva jeho nezletilých dětí, je nutné připomenout, že je ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany. Nezletilé děti stěžovatele nebyly v ústavní stížnosti označeny jako stěžovatelé a rovněž nejsou uvedeny v plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. Ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v tomto rozsahu podal ústavní stížnost také za nezletilé jejich jménem jako zákonný zástupce.
Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu