ECLI:CZ:US:2014:2.US.1182.14.1
sp. zn. II. ÚS 1182/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Duška, zastoupeného JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem, se sídlem Švehlova 1900, Praha 10, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 sp. zn. 2 ZN 3648/2013 ze dne 28. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2014, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví uvedené usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a příslušnému policejnímu orgánu přikáže, aby ve věci dále konal. Tvrdí, že v důsledku postupu státního zastupitelství i policejního orgánu bylo porušeno jeho právo garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením komisaře Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 7. oddělení, č. j. KRPA-407460/TČ-2013-001377-MATĚJ ze dne 20. 1. 2014 bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jehož se měl dopustit podezřelý JUDr. Josef Soukup tím, že si dne 23. 6. 2009 půjčil od oznamovatele (nyní stěžovatele) částku 3 600 000 Kč. Následně byla podepsána smlouva o půjčce s termínem vrácení do 30. 7. 2009, na základě které tuto částku oznamovatel převedl ze svého účtu na účet podezřelého, který ji do současné doby nevrátil. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupkyně dospěla po prostudování spisového materiálu k závěru, že postup policejního orgánu byl namístě, neboť v průběhu prověřování nebyl opatřen žádný důkaz, z něhož by bylo možné usuzovat na tzv. podvodný úmysl podezřelého, když nadto podezřelý existenci svého dluhu uznal a tento dluh je po něm v současné době vymáhán exekučně.
Stěžovatel namítá, že měly být prověřeny všechny okolnosti týkající se stavu majetku (včetně účtů) podezřelého, jeho závazků, pohledávek a výdělečných možností v době, kdy byla uzavírána smlouva o půjčce. Zřejmě šlo o půjčku překlenovací, takže policejní orgán měl podezřelého vyzvat, aby v podaném vysvětlení odpověděl na otázku, z jakého konkrétního zdroje hodlal půjčenou částku vrátit, neboť v případě odmítnutí podání vysvětlení by dle názoru stěžovatele bylo dáno natolik silné podezření ze spáchání trestného činu, že by nadále bylo třeba postupovat podle ustanovení §160 trestního řádu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se ho dopustil. Základní trestně procesní vztah je tedy založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu, nikoliv mezi pachatelem a poškozeným, neboť institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná. Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva podústavního dává jako straně trestního procesu celou řadu oprávnění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 84/99, sp. zn. III. ÚS 921/06, sp. zn. IV. ÚS 2841/12 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
.
Stěžovatel tvrdí, že postupem policejního orgánu i státní zástupkyně nastala situace, kdy se nemůže domáhat svého práva garantovaného čl. 36 Listiny.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz), v tzv. fázi prověřování dle §158 a násl. trestního řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stádiu trestního řízení tedy dosud není dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který ustáleně judikuje, že článek 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03).
Pokud tedy státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 zamítla stížnost stěžovatele coby poškozeného proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu, nelze v jejím postupu spatřovat porušení práva garantovaného čl. 36 Listiny.
Lze uzavřít, že postup policejního orgánu i státní zástupkyně v posuzovaném případě byl v souladu s trestně právní úpravou zakotvenou v trestním řádu. Napadené usnesení je dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné.
Pouze nad rámec uvedeného je možno doplnit, že usnesení o odložení věci nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pokud by vyšly najevo nové skutečnosti, lze v řízení dále pokračovat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu