ECLI:CZ:US:2014:2.US.1203.14.1
sp. zn. II. ÚS 1203/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013 č. j. 42 To 342/2012-241, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 6 Tdo 1334/2013, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2013, č. j. 42 To 342/2012-241 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 3 T 63/2011, a podle §259 odst. 3 trestního řádu krajský soud nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o vině z rozsudku okresního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a uznal jej vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1334/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel trestnou činnost nadále popírá. V případě prvého skutku, spočívajícího ve vloupání do restaurace, zpochybňuje dostatečnost důkazů stran jeho identifikace, kdy popis svědků byl příliš obecný a rekognice nebyla provedena, přičemž při její absenci nelze poznání stěžovatele svědkem v jednací síni považovat za procesně použitelné. To, že stěžovatel byl po krádeži zadržen nedaleko místa činu, pak dokazuje toliko to, že se v době jejího spáchání nacházel poblíž.
U skutku druhého, spočívajícího v odcizení platební karty a následných výběrech z bankomatů stěžovatel tvrdí, že s touto kartou nakládal se souhlasem poškozeného, a pokud poškozený uvádí opak, pak se jedná o tvrzení proti tvrzení.
Stěžovatel zdůrazňuje, že tyto skutečnosti uplatňoval v rámci celého řízení, avšak žádný ze soudů se s nimi, dle jeho názoru, řádně nevypořádal. Je proto přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím i právo zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předkládá argumentaci rozporující provedené hodnocení důkazů. Ústavní soud však musí připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
K problematice ztotožnění stěžovatele možno dodat, že ačkoliv "poznávání v jednací síni" není rekognicí ve smyslu §104b trestního řádu, není možno z toho dovozovat, že z průběhu hlavního líčení a ze zjištění tam učiněných nelze vyvozovat žádné důkazní (identifikační) závěry. Zásada volného hodnocení důkazů totiž umožňuje soudu čerpat informace vztahující se k identifikaci pachatele i z dalších důkazních prostředků, například z výpovědí přednesených při hlavním líčení (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2288/10).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu