ECLI:CZ:US:2014:2.US.1205.14.1
sp. zn. II. ÚS 1205/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem Blodkova 1476/4, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 534/2013-289 ze dne 9. 12. 2013, a usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 50 PP 3/2008-265 ze dne 31. 10. 2013, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to ve slovech "a to do tří dnů od oznámení usnesení (§137)", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje zrušit část ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. v části textu "a to do tří dnů od oznámení usnesení (§137)" s ohledem na nepřiměřeně krátkou lhůtu k podání stížnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000 odsouzen za trestný čin loupeže k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku. Usnesením Okresního soudu v Teplicích č. j. 50 PP 3/2008-105 ze dne 4. 6. 2008 byl z výkonu uloženého trestu podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby na sedm roků a vyslovení dohledu. Dále mu bylo uloženo, aby ve lhůtě podmíněného propuštění prokazoval Probační a mediační službě zdroje svého příjmu, místo svého pobytu, tento měnil pouze s jejím souhlasem, dále aby nastoupil do pracovního poměru podle možností na trhu práce, případně se zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce a aby podle svých sil, možností a schopností nahradil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Napadeným usnesením Okresního soudu v Teplicích bylo podle §91 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek uloženého trestu odnětí svobody, a dalším napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatel v průběhu zkušební doby porušil podmínky, které mu soud stanovil v souvislosti s rozhodnutím o podmíněném propuštění.
Stěžovatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně je odůvodněno skutečnostmi a okolnostmi, které dle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývají. Obsáhle polemizuje s jeho závěrem, týkajícím se ukončení pracovního poměru ve firmě Pavla Fotra a argumenty soudu označuje za nelogické a účelové. Poukazuje na to, že po ukončení pracovního poměru se zaregistroval na Úřadu práce a byl zde evidován dva roky. Za nesprávné stěžovatel považuje i závěry týkající se jeho funkce prokuristy ve společnosti matky, placení zdravotního pojištění matkou a údajného obcházení zákona, přičemž uvádí, že příjmy z této společnosti neměl. Pokud soud použil informace z dohledového spisu, upozorňuje na to, že takový důkaz nebyl proveden. Poukazuje také na malou závažnost přestupků, jichž se dopustil, která nemůže odůvodnit závěr o nezbytnosti rozhodnutí o výkonu zbytku trestu. Polemizuje též s argumenty vztahujícími se ke komunikaci s probační službou, k porušení povinnosti hlášení místa pobytu a k cestě do Jihoafrické republiky, které rovněž považuje za účelové a nepodložené. Pokud nezačal hradit škodu způsobenou trestným činem, nečinil tak proto, že by nechtěl, ale z důvodu, že neměl dostatek peněz. Poukazuje na účelový postup okresního soudu, který nevyčkal odůvodnění stížnosti a v poslední den lhůty spis odeslal krajskému soudu, který také nevyčkal na odůvodnění stížnosti a rozhodl. Stěžovateli tak bylo znemožněno, aby uplatnil svá procesní práva. Tyto okolnosti případu přitom svědčí o ryze účelovém postupu soudů, vedoucím k tomu, aby nemohl použít své argumenty, když samotné vyhotovení usnesení soudům trvalo nepřiměřeně dlouho. Účelový postup soudu vyvozuje i z okolností, za nichž byl zatčen a vzat do vazby.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.
Obdobně jako platí, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonné podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, nelze přesvědčivě dovodit ani existenci speciální ústavní garance práva na výrok soudu, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 799/02 ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 231/09 ze dne 15. 2. 2010, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V rovině ústavně právního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého soudního řízení dle čl. 36 Listiny.
Interpretace rozhodných podmínek stanovených v §91 odst. 1 tr. zákoníku, že "podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám", je z povahy věci založena v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění uvedených zákonných podmínek, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 549/10 ze dne 22. 4. 2010). K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, že si soud pro své rozhodnutí opatřil dostatek potřebných důkazů (včetně podrobné zprávy o průběhu dohledu), které řádně provedl za účasti stěžovatele při veřejném zasedání, při němž vyslechl nejen stěžovatele, ale i jeho rodinné příslušníky a pracovníka probační a mediační služby. Pokud po řádném zhodnocení provedených důkazů konstatoval, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nesplnil svou povinnost prokazovat probační a mediační službě zdroje svých příjmů, místo pobytu ani povinnost podle svých sil a možností hradit škodu způsobenou trestným činem, zcela dobrovolně se vzdal zaměstnání, z evidence na Úřadu práce byl na vlastní žádost vyřazen, přičemž probačnímu úředníku nesdělil, že nastoupil do firmy své matky jako prokurista, nenahlásil mu cestu do Jihoafrické republiky ani to, že byl opakovaně řešen za přestupky, nelze jeho řádně odůvodněným a podrobným závěrům nic vytknout. Soud se sice zmínil o dalším trestním stíhání stěžovatele, který je společně s dalšími 16 spolupachateli obviněn ze zločinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, když tuto skutečnost nemohl při svém rozhodování úplně ignorovat, při posuzování podmínek ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku k ní však nepřihlížel a respektoval tak presumpci neviny. Ani v případě napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, z něhož jsou dostatečně patrné důvody, které soud druhého stupně vedly k zamítnutí stížnosti, Ústavní soud neshledal důvod, aby oponoval jím přijaté interpretaci rozhodného podústavního práva.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení o účelovém postupu obou soudů, které rozhodly, aniž by vyčkaly odůvodnění podané stížnosti. Je třeba vyjít především z povahy stížnosti, coby řádného opravného prostředku proti usnesení orgánu činného v trestním řízení. Na rozdíl od jiných opravných prostředků v trestním řízení, ať již řádných či mimořádných, je institut stížnosti založen na revizním principu. Z toho plyne, že orgán provádějící přezkoumání je povinen z podnětu opravného prostředku přezkoumat všechny výroky obsažené v napadeném rozhodnutí, ať již byly opravným prostředkem napadeny či nikoliv. Nejedná se zde tedy o případ, kdy by byl, obdobně jako např. v případě odvolání, odvolací orgán vázán vytýkanými vadami. Orgán rozhodující o stížnosti tudíž přezkoumává napadené usnesení v celé šíři a nemůže se omezit jen na námitky uplatněné stěžovatelem. Z toho důvodu je pak také podružné, zda stěžovatel stihl odůvodnit podanou stížnost či nikoliv. Podstatnou je zde především ta skutečnost, že stížnost podal ihned po vyhlášení usnesení, tedy v zákonné lhůtě, což ani nezpochybňuje, a že se jí stížnostní soud zabýval. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267), v němž uvedl, že "Nelze ... opomíjet tvrzení účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno". Z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by postupem soudů, které nevyčkaly odůvodnění stížnosti, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Okolnosti, za nichž byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby, nejsou pro posouzení projednávané věci relevantní. Důvody vazebního usnesení Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 50 PP 3/2008 ze dne 17. 10. 2013, i postup tohoto soudu před jeho vydáním, který stěžovatel označuje také za účelový, byly ostatně Ústavním soudem přezkoumávány na základě jiné ústavní stížnosti stěžovatele, která byla shledána zjevně neopodstatněnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1204/14 ze dne 16. 4. 2014).
Lze tedy uzavřít, že soudy přijaté právní názory nevybočují ze zákonných mezí a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné. Obsah napadených rozhodnutí tak nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu