ECLI:CZ:US:2014:2.US.1240.14.1
sp. zn. II. ÚS 1240/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti S. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem Shiran Tower, Lužná 716/2, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 5/2005 ze dne 18. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 4. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavní práva, garantovaná zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, a čl. 2 Úmluvy, ve znění protokolu č. 7.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 5/2005 ze dne 2. 3. 2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 56/2006 ze dne 30. 5. 2006 uznán vinným trestným činem podvodu podle §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a trestným činem vraždy podle §9 odst. 2, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. zákona a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 2 tr. zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na sedmnáct roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podáním ze dne 2. 1. 2013 stěžovatel požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Argumentoval tím, že při započítání výkonu vazby vykonává trest odnětí svobody od 2. 11. 2004, přičemž s ohledem na trest vyhoštění a jeho rodinnou situaci má zájem opustit Českou republiku v co nejkratší době. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2013 žádost stěžovatele zamítl a stejně rozhodl dne 6. 6. 2013 a 18. 2. 2014 i o opakovaných žádostech, přičemž posledně vydané usnesení stěžovatel napadá projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatel poukazuje na obsah své opakované žádosti a domnívá se, že splnil zákonné podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu podle §327 odst. 2 tr. řádu. Poukazuje též na okolnosti, za nichž byl odsouzen a má za to, že vzhledem ke své osobnosti a jejímu dosavadnímu vývoji lze považovat prognózu resocializace za příznivou, dosavadním výkonem trestu byl již naplněn účel trestu ve všech jeho součástech. Poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 463/97, který dle jeho přesvědčení řešil obdobnou situaci.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozlišuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné a tím dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu a ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu Ústavní soud opakovaně připomíná, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na upuštění od výkonu trestu nebo jeho zbytku. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění či o upuštění od výkonu trestu Úmluva nezaručuje. Rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů, které samy zvažují, zda došlo ke splnění zákonných předpokladů.
Pokud tedy Krajský soud v Plzni po provedeném řízení u stěžovatele neshledal podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu, což se odrazilo v jeho rozhodnutí (vydaném v režimu ustanovení §136 odst. 3 věty první za středníkem tr. řádu), jímž podle §327 odst. 2 tr. řádu žádost stěžovatele zamítl, jeho postupu, který je v souladu s příslušnými zákonnými normami, nelze nic vytknout.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/13 ze dne 15. 10. 2013 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že absence odůvodnění usnesení vydaného dle §327 odst. 2 tr. řádu není v rozporu se zákonem (jeho formální stránkou) ani se smyslem ochrany základních práv stěžovatele. Stát stanoví podmínky, kdy se uložený trest nevykoná, přičemž již ze samotného ustanovení §327 odst. 1 až 3 tr. řádu plyne, že se zde výlučně nejedná o důvody humanitární (srov. opačně odst. 4 uvedeného ustanovení), ale že jde také o naplňování mezinárodních závazků, resp. o zvažování míry naplnění funkce trestu. Nadto zákon v souladu s §322 odst. 2 tr. řádu předpokládá, že nejsou-li podle soudu dány podmínky pro odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů - zde tedy ony humanitární důvody zcela vyloučeny nejsou, byť jejich případná existence v konkrétním případě k odkladu trestu nevedla - pak se dokonce ani negativní rozhodnutí nevydává (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 709/05 ze dne 5. 1. 2006). Tomu, že mj. v případě vyhoštění primární důvody k výkonu trestu nepominuly, nasvědčuje právě i třetí odstavec ustanovení §327 tr. ř.
Od závěrů uvedených ve shora citovaném usnesení se Ústavní soud nehodlá odklánět ani v nyní posuzované věci a plně na ně odkazuje. Stěžovatelova argumentace závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97 je nepřípadná už jen proto, že Ústavní soud v něm přezkoumával rozhodnutí o vině a trestu, nikoliv rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by postupem obecného soudu při vyřízení žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu došlo k porušení tvrzených základních práv. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu