ECLI:CZ:US:2014:2.US.1252.14.1
sp. zn. II. ÚS 1252/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Byrtuse a Miroslavy Byrtusové, obou zastoupených Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem Evropská 2589/33b, 160 00 Praha 6 - Dejvice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 22 Co 428/2013-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 22 Co 428/2013-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná žalobci (stěžovateli) zamítnuta. Zamítnutí žaloby odůvodnil odvolací soud tím, že byla podána opožděně, tj. po uplynutí 60 denní lhůty stanovené v §711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Současně žalobce poučil, že proti rozsudku je přípustné dovolání za podmínek vyplývajících z občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují zejména závěry ohledně počátku počítání lhůty k podání žaloby. V podle jejich názoru nesprávném posouzení věci obecnými soudy pak spatřují porušení práva na spravedlivý proces.
4. Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
7. V projednávaném případě byl napaden rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je za podmínek stanovených v §236 - 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen "o. s. ř."), přípustné dovolání. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je tedy v občanském soudním řádu ve znění účinném po 1. lednu 2013 pojata poměrně široce a účastníkům řízení se tak otevírá cesta k projednání věci před Nejvyšším soudem.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje dovolání, přípustné podle §237 o. s. ř., za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, jestli důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí z nesprávného právního posouzení nebo zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti ohledně počátku běhu lhůty pro podání žaloby na neplatnost výpovědi lze pak jednoznačně podřadit pod námitky, které jsou uplatnitelné v rámci dovolacího řízení. I z tohoto důvodu není možný zásah Ústavního soudu.
10. Protože stěžovatelé možnosti napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním
nevyužili, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. května 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj