infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.09.2014, sp. zn. II. ÚS 1275/14 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.1275.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:2.US.1275.14.1
sp. zn. II. ÚS 1275/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Solar Stříbro s. r. o., se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2014 č. j. 7 Afs 107/2013-37 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 15 Af 31/2013-54, spojené s návrhem na zrušení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší správní soud svým rozsudkem odepřel spravedlnost, když na jednu stranu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nutno citovat, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce nelze zohlednit ani v řízení před finančním úřadem ani v soudním řízení na ně navazujícím, na druhou stranu však potvrdil rozsudek krajského soudu, který žalobu proti rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství (resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem) zamítl právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud nerespektuje závěr Ústavního soudu ve věci zrušení solárního odvodu, kdy Ústavní soud jednoznačně zavázal obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení věci, jakkoli to může být složité. Stěžovatelka od počátku uvádí, že solární odvod na ni má konkrétní, později i Ústavním soudem presumované, dopady a svá tvrzení dokládala důkazy, konkrétně účetnictvím. Dle tvrzení stěžovatelky se však ani ve správním řízení ani v soudním řízení nedomohla toho, aby se orgán veřejné moci jejími tvrzeními v tomto smyslu zabýval. Stěžovatelka má dále za to, že odkaz rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na ustanovení §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je jen potvrzením odepření spravedlnosti a naprosté nevole orgánů veřejné moci se konkrétními dopady solárního odvodu na výrobce zabývat. Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který se vyjádřil tak, že stěžovatelka měla uvést konkrétní důkazy k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k existenci tzv. rdousícího efektu již ve fázi řízení před finančním úřadem, přestože s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neexistuje žádný orgán veřejné moci, který by byl oprávněn v průběhu správního či na něj navazujícího soudního řízení přezkoumat tato stěžovatelčina tvrzení a provést k nim předkládané důkazy. V tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a porušení bodu 88 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. PI. ÚS 17/11. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude trvat pouze do konce roku 2013 a dále již nebude uplatňována. Tento fakt byl však zákonem č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, a další související zákony, popřen, když nově byl stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se tedy změnily, a porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti je tak nutno považovat za prokázané. Stěžovatelka se proto domáhá taktéž zrušení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 3. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 31/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad v Děčíně (dále jen "správce daně") zamítl rozhodnutími ze dne 24. 8. 2012 č. j. 169225/12/178913507710 a ze dne 1. 10. 2012 č. j. 176750/12/178913507710 stížnosti stěžovatelky proti postupu společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jakožto plátci daně. Proti rozhodnutím správce daně se stěžovatelka odvolala. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání rozhodnutím ze dne 20. 11. 2012 č. j. 12928/12-1200-506330 zamítlo a napadená rozhodnutí správce daně potvrdilo. Proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013 č. j. 15 Af 31/2013-54 zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Ústavní soud předně konstatuje, že se totožnými námitkami v ústavních stížnostech sepsaných obsahově shodně týmž právním zástupcem již zabýval a ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1157/14 ústavní stížnost usnesením ze dne 17. 4. 2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Následně pak usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1153/14 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1555/14 Ústavní soud taktéž odmítl totožně koncipované ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. 7. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 uvedl, že již v usnesení ze dne 31. 10. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 732/13 (tedy dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal stěžovatelkou rozporované usnesení) Ústavní soud uvedl, že tvrzení ve vztahu k "rdousícímu efektu" jsou "uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační". V později vydaném usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14 Ústavní soud potom dokonce naznačil, že z hlediska závěrů přijatých rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu by "ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu" nemohlo být prizmatem materiální stránky principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyhověno "z důvodu nevyčerpání prostředků" k ochraně práv stěžovatele. Je tak zřejmé, že Ústavní soud má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzeného "rdousícího efektu" aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Stěžovatelkou tvrzené porušení zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) přitom není případné, neboť z ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat (viz dikce ustanovení §259 odst. 1 daňového řádu; srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495). 8. Závěry citovaného rozhodnutí se přitom s ohledem na shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí. 9. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. 10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, a musí být rovněž odmítnut. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2014 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:2.US.1275.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1275/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 9. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 4. 2014
Datum zpřístupnění 1. 10. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 180/2005 Sb.; o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) ; §7a, §7b, §7c, §7d, §7e, §7f, §7g, §7h, §7i
zákon; 165/2012 Sb.; o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů ; §14, §15, §16, §17, 18, §19, §20, §21, §22
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 165/2012 Sb., §14, §15, §16, §17, §18, §19, §20, §21, §22
  • 180/2005 Sb., §7a, §7b, §7c, §7d, §7e, §7f, §7g, §7h, §7i
  • 280/2009 Sb., §259, §260
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík daň/daňová povinnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1275-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 85449
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18