ECLI:CZ:US:2014:2.US.1281.13.1
sp. zn. II. ÚS 1281/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, se sídlem Lochotínská 18, 301 00 Plzeň proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. srpna 2012 č. j. 29 Cdo 3724/2011-145, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 14 Cmo 468/2009-110 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009 č. j. 46 Cm 122/2005-62 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 122/2005 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel, jako menšinový akcionář obchodní společnosti Wellness centrum Konstantinovy Lázně, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), domáhal žalobou podle §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, konané dne 12. 9. 2005, kterou bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře. Soud prvního stupně tento nárok stěžovatele zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 12 078,50 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 19 994 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž odmítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 860 Kč.
Vůči výše uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvedl obdobná tvrzení a argumentaci jako v podáních, která již v minulosti před Ústavním soudem uplatnil. Stěžovatel v tomto případě trval zejména na porušení práva na spravedlivý proces, když brojil proti způsobu, jakým soudy první a druhé instance odůvodnily svá rozhodnutí. Soudy měly zcela opomenout závazný právní názor, který Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09 ze dne 21. března 2011, kde podle stěžovatele jednoznačně konstatoval, že právní úprava bez zakotveného obligatorního dohledu České národní banky nezajišťuje menšinovým akcionářům ústavně přijatelnou ochranu jejich základních práv - zejména majetkových. Tento nález měl být podle stěžovatele aplikován též v jeho případě. Stěžovatel rovněž namítal, že obecné soudy nesprávně aplikovaly právní úpravu squeeze-outu v níž absentoval dohled České národní banky. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, obsahem napadených usnesení a vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud musel opět připomenout, že neplní funkci řádné odvolací instance, není konstituován, aby zasahoval do rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, aniž by došlo ke zcela zásadnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Tuto výjimku lze aplikovat, pouze tehdy, pokud by obecné soudy vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. K tomuto v posuzované věci nedošlo.
Novelou obchodního zákoníku, provedenou zákonem č. 104/2008 Sb., došlo k omezení dohledu České národní banky pouze na rozhodování valné hromady o nuceném výkupu těch účastnických cenných papírů, jež byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu. Tento dohled se tedy neuplatnil v případě nekótovaných akcií vedlejší účastnice. Pokud by absence dohledu České národní banky měla být v dané věci důvodem prohlášení neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady, znamenalo by to, že by právní úprava tohoto institutu nemohla být v případech nekótovaných účastnických cenných papírů bez souhlasu všech menšinových akcionářů vůbec aplikována; s takovýmto závěrem se nelze ztotožnit. Ústavní soud se již v minulosti srovnatelnou věcí zabýval, konkrétně se jednalo o věc sp. zn. III. ÚS 3489/12, v níž byla zamítnuta stížnost stěžovatele na základě závěrů obsažených ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. dubna 2013 nálezem sp. zn. III. ÚS 3489/12 ze dne 23. května 2013, které překonalo závěry obsažené ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09 ze dne 21. března 2011.
Ústavní soud na stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. dubna 2013 a nálezu sp. zn. III. ÚS 3489/12 ze dne 23. května 2013 trvá a v podrobnostech na ně odkazuje. Absence obligatorního dohledu České národní banky nad procesem squeeze-out sama o sobě nezpůsobuje neplatnost usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto podle §183i a násl. obchodního zákoníku o nuceném výkupu akcií. Ústavní soud trvá na názoru, že obecné soudy jsou sice povinny poskytnout v procesu squeeze- out případně dotčeným menšinovým akcionářům soudní ochranu jejich ústavně zaručených práv vlastnit majetek, avšak tato ochrana nemůže spočívat ve zneplatnění výkupů akcií menšinových akcionářů, neboť tím by bylo nepřípustně zasaženo do nabytých práv nejen hlavních akcionářů, ale nakonec i menšinových akcionářů, kteří se s nuceným výkupem smířili.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele, dospěl k závěru, že nejsou důvodné a neshledal žádný důvod, který by z ústavněprávního hlediska zpochybňoval skutkové závěry učiněné obecnými soudy. Rovněž se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že otázky předložené v rámci dovolání nebyly svým obsahem právně významné.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu