ECLI:CZ:US:2014:2.US.1309.11.1
sp. zn. II. ÚS 1309/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., se sídlem Slezská 350, Jablonné nad Orlicí, IČ: 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 105/2011-72 ze dne 21. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva vlastnit majetek, garantovaného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále práv vyplývajících z ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že v projednávané věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením č. j. 15 E 2162/2010-33 ze dne 22. 12. 2010 nařídil na návrh oprávněné, společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martina Mojžíška sp. zn. RN 10/2007 ze dne 20. 1. 2008, ve znění opravných usnesení téhož rozhodce ze dne 14. 2. 2008 a ze dne 31. 3. 2008, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné - stěžovatelky označených v předmětném soudním rozhodnutí, a to pro zajištění pohledávky oprávněné v částce 151 703 481 Kč (výrok I.), současně soud vyslovil, že soudcovské zástavní právo se zřizuje ke dni 3. 12. 2010 (výrok II.), pročež stěžovatelce jako povinné uložil, aby oprávněné nahradila náklady řízení ve výši 271 236 Kč (výrok III.).
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením č. j. 19 Co 105/2011-72 ze dne 21. 2. 2011 tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení částku 960 Kč.
Stěžovatelka s rozhodnutím posledně jmenovaného soudu nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Porušení shora citovaných práv se odvolací soud, potažmo i soud nalézací, měl dopustit tím, že nezákonně uložil stěžovatelce nahradit náklady vykonávacího řízení, respektive že nesprávně interpretoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka se dovolávala možností použití uvedeného moderačního ustanovení, jak byly vymezeny v odborné literatuře i judikatuře, konkrétně za důvody zvláštního zřetele hodné pro jeho aplikaci označila okolnosti a výsledek rozhodčího řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu. Stěžovatelka jednak shledávala rozhodčí doložku uzavřenou mezi účastníky za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, poukazovala rovněž na absenci řádného odůvodnění rozhodčího nálezu, resp. existenci odůvodnění, které je v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, a dále na skutečnost, že rozhodčí nález byl vydán na základě jednání rozhodce, bývalého statutárního zástupce oprávněné a další zainteresované osoby, ve kterém orgány činné v trestním řízení shledaly důvodné podezření z pokusu spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu. Oprávněná dle mínění stěžovatelky navíc před obecnými soudy zamlčela, že se domáhá výkonu rozhodnutí na základě rozhodčího nálezu, jehož vykonatelnost byla soudem ve stěžovatelkou zahájeném řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu odložena. V návaznosti na výše uvedené se proto uložení samostatně vykonatelné povinnosti hradit oprávněné náklady vykonávacího řízení jevila stěžovatelce jako rozporná s dobrými mravy, jakož i v rozporu s ustanovením §150 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze však současně dovodit zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávaném případě, a to ve spojitosti s rozhodnutími obecných soudů, které byly přijaty po podání ústavní stížnosti v reakci na návrh stěžovatelky na zastavení předmětného výkonu rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Ústavnímu soudu se, s ohledem na výše vymezenou povahu ústavní stížnosti jako prostředku ultima ratio, jevilo nutným vyčkat rozhodnutí obecných soudů o daném návrhu stěžovatelky. K zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech stěžovatelky, nařízeného usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 15 E 2162/2010-33 ze dne 22. 12. 2010, došlo pak usnesením téhož soudu č. j. 15 E 2162/2010-124 ze dne 6. 6. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 404/2013-149 ze dne 30. 9. 2013, z důvodu nepřípustnosti dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekuční titul byl vydán rozhodcem, který k jeho vydání neměl pravomoc. Dovolání oprávněné proti posledně zmiňovanému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4283/2013 ze dne 20. 3. 2014.
Dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, je soud povinen v souladu s ustanovením §271 o. s. ř. rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení o výkon rozhodnutí. Ustanovení věty druhé §271 o. s. ř. přináší navíc výjimku z jinak obecného principu vázanosti obecného soudu jeho vlastním rozhodnutím a zakotvuje možnost zrušit dříve vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu rozhodnutí a výroky o náhradě nákladů obsažené v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě v dalších rozhodnutích soudů obou stupňů. Není-li zrušení rozhodnutí o nákladech možné v důsledku již proběhlé úhrady těchto nákladů, soud v takovém případě usnesením oprávněnému uloží, aby povinnému náklady vrátil, tj. aby mu zaplatil částku, kterou na nákladech řízení dosud obdržel. Rozhodné kritérium představuje důvod zastavení výkonu rozhodnutí, tedy procesní zavinění za zastavení.
V posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že zastavení výkonu rozhodnutí zavinila oprávněná, a proto stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení. S předchozím rozhodnutím o nákladech výkonu rozhodnutí, které stěžovatelka učinila předmětem ústavního přezkumu, se však dle informací dostupných Ústavnímu soudu nalézací soud dosud postupem dle §271 věta druhá o. s. ř. nijak nevypořádal, přestože tak s ohledem na výsledek řízení učinit měl, resp. byl k tomuto kroku povinen přistoupit i bez návrhu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatelka se ochrany svých práv může domáhat v řízení před obecnými soudy, což v souladu se shora popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů), vylučuje, aby Ústavní soud ve věci (paralelně) rozhodoval. Nehledě na to, že pro případ již učiněné úhrady nákladů výkonu rozhodnutí stěžovatelkou, uložené jí v souvislosti s jeho nařízením, představuje rozhodnutí o vrácení zaplacených nákladů, jehož přijetí je v dispozici obecných soudů, dokonce efektivnější prostředek ochrany práv stěžovatelky, než rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vydaného ve věci těchto nákladů.
Zbývá dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by v řízení před obecnými neuspěla, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky postupu obecných soudů dle ustanovení §271 o. s. ř., včetně jejich případné nečinnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu