ECLI:CZ:US:2014:2.US.1320.14.1
sp. zn. II. ÚS 1320/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Fidlerem, advokátem, se sídlem Nad alejí 1737/12, 162 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 45 T 8/2011, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. 11 To 126/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 3 Tdo 483/2013, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 45 T 8/2011 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 11 To 126/2012 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 483/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání (a dovolání dalších obviněných) proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů o existenci organizované skupiny páchající drogovou trestnou činnost a jeho roli v ní, kdy tyto jsou založeny toliko na odposleších mobilních telefonů a prostorových odposleších, které k nim neposkytují dostatečný podklad, a to jak pokud jde o obsažené informace, tak o to, zda hlasy na nich skutečně patří osobám, které jsou v policejních přepisech označeny. Městský soud v Praze nechal za účelem identifikace hlasů přibrat znalkyni, avšak nejprve nikoli za účelem posouzení totožnosti jeho hlasu s hlasem zaznamenaným na odposleších, díky čemž stěžovatel neměl možnost podání opravného prostředku, a odposlechy jsou tak dle jeho přesvědčení neúčinným důkazem a nemělo by k nim být přihlíženo.
Další pochybení stěžovatel shledává ve výroku o trestu, kdy tvrdí, že mu měl být podle §43 odst. 2 trestního zákoníku trest uložen jako souhrnný za současného zrušení rozsudku městského soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 56 T 2/2010-1579, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ve věci bylo provedeno rozsáhlé a důkladné dokazování, které stěžovatele z trestné činnosti plně usvědčuje. Soudy se přitom ve svých rozhodnutích věnovaly i stěžovatelem tvrzené procesní nepoužitelnosti provedených odposlechů (viz str. 10-11 rozsudku vrchního soudu) a nepominuly se vypořádat ani s jeho námitkou, že mu měl být trest uložen jako souhrnný (viz str. 15-17 usnesení Nejvyššího soudu). Na jejich vyčerpávající odůvodnění Ústavní soud dále pro stručnost plně odkazuje. Z ústavně právního hlediska tudíž nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu