ECLI:CZ:US:2014:2.US.1357.14.1
sp. zn. II. ÚS 1357/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele FVE 9 s. r. o., se sídlem Vídeňská 55, Brno, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti nezákonnému zásahu ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícímu v žalobě nejvyššího státního zástupce ze dne 27. 9. 2013 proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 11280-7/2010 ERU, a proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 10. 12. 2010, č. j. 14146-9/2010 ERU, spojené s návrhem na zrušení §66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího státního zástupce jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2014 napadl stěžovatel žalobu Nejvyššího státního zástupce ze dne 27. 9. 2013 proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 11280-7/2010 ERU, a proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 10. 12. 2010, č. j. 14146-9/2010 ERU, projednávanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 78/2013. Stěžovatel spatřuje v citované žalobě nezákonný zásah orgánu veřejné moci do svého práva na legitimní očekávání stability právního prostředí a víry v zákonnost a správnost vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mu bylo založeno jeho individuální právo k provozování fotovoltaické elektrárny. Stěžovatel má za to, že podáním předmětné žaloby byly porušeny článek 2 odst. 3 Ústavy ČR, článek 1, článek 2 odst. 2 a článek 38 Listiny základních práv a svobod, a dále článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel namítá, že byť je v podané žalobě Nejvyššího státního zástupce v posuzované věci existence nezákonnosti a veřejného zájmu na zrušení napadených rozhodnutí obecně tvrzena, stěžovatel má za to, že předmětná žaloba je nejen věcně nesprávná, ale především je podána při absenci splnění zákonné podmínky existence závažného veřejného zájmu. Stěžovatel zdůrazňuje, že úvaha Nejvyššího státního zástupce o existenci veřejného zájmu ve smyslu §66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, ačkoli zásada veřejné kontroly státní moci je jedním ze základních principů demokratické společnosti. Z tohoto pohledu je tedy ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s. neústavní, proto stěžovatel podává podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), také návrh na zrušení ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s., neboť právě uplatněním tohoto ustanovení došlo k nezákonnému zásahu do práv stěžovatele.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem Ústavním soudu.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými řádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jakýmkoliv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (sv. 4, s. 243)]. Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, po 1. lednu 2003 zejména žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s.
7. V předmětné věci byla ústavní stížností napadena správní žaloba, kterou se Nejvyšší státní zástupce domáhá zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 11280-7/2010 ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 10. 12. 2010, č. j. 14146-9/2010, s odůvodněním, že obě tato rozhodnutí (licence) odporují zákonu, neboť byla vydána, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jejich vydání, když stěžovatel splnění podmínek pro udělení licence nedoložil, v řízení předkládal neúplné podklady a v některých ohledech předložil listiny i patrně nepravdivé. Závažnost veřejného zájmu na podání žaloby dle Nejvyššího státního zástupce zesiluje i okolnost, že neoprávněné získání licence pro energetické zařízení do konce roku 2010 bylo zjevně motivováno zištnými důvody, neboť rozdíl v předpokládaných výnosech společnosti v závislosti na vydání licence do 31. 12. 2010 nebo od 1. 1. 2011 činí za dobu 20 let zhruba 579 400 000 Kč.
8. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. V nyní projednávané věci probíhá o žalobě Nejvyššího státního zástupce řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 78/2013. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Na výše uvedeném nic nemění stěžovatelem tvrzená skutečnost, že v probíhajícím řízení správní soud není oprávněn přezkoumávat absenci veřejného zájmu, na jehož základě je předmětná žaloba postavena. I za této procesní situace nelze předvídat výsledek soudního řízení, tedy konečné rozhodnutí, kterým mohou, ale také nemusí, být ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena. Pouhé podání žaloby Nejvyšším státním zástupcem za nezákonný zásah ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu samo o sobě bez dalšího považovat nelze. Stěžovatelem předestřenými věcnými argumenty by se mohl Ústavní soud na základě ústavní stížnosti zabývat až poté, co bude řízení o správní žalobě pravomocně ukončeno, nebo případně v souvislosti s návrhem soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podaného podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 téhož zákona. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost obsahuje i návrh na zrušení zákona, je k jejímu celkovému odmítnutí kompetentní senát. Proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta tímto usnesením podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona o Ústavním soudu], návrh na zrušení zákonných ustanovení sdílí procesně její osud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22). V důsledku uvedeného Ústavní soud taktéž návrh stěžovatele na zrušení §66 odst. 2 s. ř. s. odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. května 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu