ECLI:CZ:US:2014:2.US.1358.13.1
sp. zn. II. ÚS 1358/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 68/2013-1263 ze dne 19. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy a na něj navazujícího čl. IV odst. 3 amnestie prezidenta republiky, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 2 T 97/2010 ze dne 3. 6. 2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 409/2011 ze dne 9. 11. 2011, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří roků. Současně byl stěžovateli dle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 97/2010 ze dne 1. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je dle §368 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a že se mu podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. (dále též "rozhodnutí o amnestii") promíjí trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen shora citovanými rozhodnutími obecných soudů. Obvodní soud v odůvodnění usnesení dále konstatoval, že podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii se na stěžovatele nehledí jako by nebyl odsouzen, neboť výše uvedeným odsuzujícím rozsudkem mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, na který se amnestie nevztahuje.
Rozhodnutí obvodního soudu bylo posléze na podkladě stížnosti navrhovatele dle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. 67 To 68/2013-1263 ze dne 19. 3. 2013, jímž bylo nově rozhodnuto tak, že podle §368 trestního řádu je stěžovatel (odsouzený) účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii se mu promíjí trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 97/2010 ze dne 3. 6. 2011. Městský soud tímto způsobem opravil nepřesnost ve specifikaci promíjeného trestu, obsaženou ve výroku usnesení obvodního soudu. S názorem nalézacího soudu stran nemožnosti prominout uložený trest jako celek do doby, než bude rozhodnuto též o zahlazení trestu propadnutí věci, se městský soud ztotožnil, a to s odkazem na ustanovení §105 odst. 5 a 6 trestního zákoníku, která se užijí přiměřeně i v případě, kdy bylo pachateli uloženo více trestů vedle sebe, z nichž některé se zahlazují výrokem soudu a ohledně jiných vzniká fikce neodsouzení ze zákona či na základě amnestie prezidenta republiky.
Se zmíněným názorem městského soudu stěžovatel nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nepřípustně interpretovaly a aplikovaly rozhodnutí o amnestii vydané na základě čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy, když rozhodly, že s ohledem na uložení trestu propadnutí věci na stěžovatele nelze aplikovat čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii. Stěžovatel vyjádřil názor, že předmětné ustanovení amnestie je bezpodmínečné a obecné soudy nejsou, s přihlédnutím k principu dělby moci, oprávněny vytvářet či dovozovat žádné jiné podmínky. Uložený trest propadnutí věci nadto stěžovatel shledával za symbolický, svým významem nepodstatný a odvozený, obsahově navazující na výrok o vině, který v souvislosti s amnestií pozbyl podkladu (per analogiam např. §269 odst. 2 trestního řádu). Ve světle řečeného stěžovatel nepovažoval postup městského soudu za ústavně konformní.
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh spolu s naříkaným soudním aktem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1912/13 ze dne 8. 8. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), pročež neshledává žádný důvod se od závěrů obsažených v citovaném rozhodnutí odchylovat. Stejně jako v předchozím případě, i v nyní projednávané věci, Ústavní soud akceptuje závěr obecných soudů, že z ustanovení upravujícího zahlazení odsouzení nelze vyvozovat rozsah amnestie, jde-li o prominutí trestu, neboť se jedná o dvě rozdílné otázky. Nezbytným předpokladem zahlazení odsouzení podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii je prominutí trestu, zde konkrétně na základě čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii. Otázka, zda mohou nastat účinky prvně uvedeného ustanovení, nedojde-li k prominutí všech trestů odsouzeného, rozhodnutím o amnestii výslovně řešena není, nicméně ji lze dovodit podle pravidel teleologického výkladu (rehabilitační účinek nemůže překročit agraciační účinek rozhodnutí prezidenta republiky), a tudíž odkaz městského soudu na příslušná ustanovení trestního zákoníku (§105 odst. 5 a 6), které správnost takového výkladu dokládají, nutno pokládat za případný.
Lze přisvědčit stěžovateli, že amnestie prezidenta republiky je bezpodmínečná, nicméně toliko ve vztahu k trestům výslovně vymezeným v rozhodnutí o amnestii. Jejich výčet představuje nepřekročitelnou mez pro rozhodování obecných soudů, kterou nelze prolomit, jak se stěžovatel domáhá, ani v případě "významově druhotného a zcela nepodstatného" trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Tvrdí-li stěžovatel, že bylo postupováno "v pochybnostech v [jeho] neprospěch", je třeba podotknout, že zásadu in dubio pro reo lze aplikovat pouze na otázky skutkové, a nikoliv právní, u nichž ve světle zásady iura novit curia určují na základě obecně uznávaných interpretačních metod výklad právních předpisů obecné soudy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1948/13 ze dne 15. 8. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014¨
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu