ECLI:CZ:US:2014:2.US.1364.13.1
sp. zn. II. ÚS 1364/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Remsové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Advokátní kancelář Lublaňská 24, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2013, č. j. 33 Cdo 2205/2011-248, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 22 Co 377/2010-220, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 31 C 453/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 31 C 453/2007-195, o žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení ve výroku specifikované částky s příslušenstvím, tak, že se žaloba zamítá.
O odvolání stěžovatelky (žalobkyně) rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 2010, č. j. 22 Co 377/2010-220, tak, že se výrok o věci samé mění, avšak jen pokud jde o doplnění synallagmatického závazku, na základě čehož odstranil procesní pochybení soudu prvního stupně, který v průběhu řízení připustil změnu žaloby doplněním synallagmatického závazku, avšak v meritorním rozhodnutí již tak neučinil. Jinak výrok soudu prvního stupně potvrdil.
Podstatou sporu byla kupní smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou společností, jejímž předmětem byla automatická pračka zn. Miele WT 2670 WMP. Od této smlouvy stěžovatelka následně odstoupila. Spornou otázkou v řízení bylo, zda došlo k uzavření tzv. smlouvy na dálku - telefonicky (jak tvrdila stěžovatelka), anebo v kamenném obchodě (jak tvrdila žalovaná společnost). Od toho se poté odvíjelo právní posouzení, když obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že smlouva byla uzavřena v kamenném obchodě a tudíž se vztah mezi subjekty řídil ustanovením §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník"), a nikoli s ohledem na §57 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1081/11, tak, že se ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro její zjevnou neopodstatněnost odmítá.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. 33 Cdo 2205/2011-248, s odkazem na §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítl.
Proti shora uvedeným rozhodnutím, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, č. j. 33 Cdo 2205/2011-248, jakož i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 22 Co 377/2010-220, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2010, č. j. 31 C 453/2007-195, podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh dosavadního řízení, nesouhlasí s provedeným dokazováním, se skutkovými závěry, jak je provedly obecné soudy, jakož i s právním posouzením věci. Pochybení spatřuje v tom, že soudy nepoužily zákon na ochranu spotřebitele, neaplikovaly §118a, §132, §153, §166 o. s. ř., §49, §40a, §52, §53, §588 a §613 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Konkrétně v ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudů vytýká pochybení v procesu dokazování, když její návrh na doplnění dokazování byl zamítnut, zatímco jiný důkaz byl i po předchozím zamítnutí proveden, absenci splnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., skutečnost, že neúplný rozsudek opravil odvolací soud s odkazem na to, že jiný postup by byl přepjatým formalismem, čímž došlo k porušení §166 o. s. ř., dále nesouhlasí, že by na ní, jako žalobkyni, leželo důkazní břemeno, když naopak žalovaná společnost neprokázala tvrzení ohledně místa a času uzavření smlouvy. Zpochybňuje též právní posouzení, jak je provedly obecné soudy, když je přesvědčena, že obecné soudy měly aplikovat §52, §612, §613 a §627 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoli §588 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a postrádá právní zhodnocení okamžiku perfekce uzavření smlouvy podle §43a až §43c zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že dovolání odmítl jako nepřípustné, když jí namítané skutečnosti lze podřadit pod dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přihlédnuto, ledaže dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. a), písm. b) občanského soudního řádu zde nepřicházelo v úvahu.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího byly již napadeny ústavní stížností a Ústavní soud o nich rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1081/11, tak, že ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem. Překážka věci rozhodnuté (res iudicata) se proto váže pouze na věci, v nichž Ústavní soud rozhodoval nálezem, resp. podrobil věc meritornímu přezkoumání. Odmítnutí návrhu, tj. i jako návrhu zjevně neopodstatněného podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nebrání podání opakovaného identického návrhu, jsou-li splněny i další podmínky projednání.
Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení obsahu ústavní stížnosti.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle Ústavního soudu obecné soudy své právní názory transparentně a přesvědčivě odůvodnily a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jejich právní názory mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti provedenému dokazování a dále se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. Používá argumenty, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
Pokud jde o procesní námitky, týkající se absence poučení podle §118a o. s. ř. a porušení §166 o. s. ř., jakož i o námitky, spočívající v provedeném dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, a o námitku ohledně nesprávného právního posouzení věci, Ústavní soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1081/11, jež je stěžovatelce jistě dobře známo. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí vypořádal se všemi těmito námitkami, takže lze na odůvodnění pouze odkázat.
Co se týče námitek směřujících proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nikoli však z hlediska porušení práva hmotného, ale pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
I přesto, že existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v civilním řízení nepožívá ústavněprávní ochrany, resp. stát nemá povinnost takový prostředek ochrany do právního řádu zavést, za situace, kdy vnitrostátní právní řád tento opravný prostředek připouští, je třeba při intepretaci a aplikaci dovolání dodržet zásady práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07).
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (nález sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07), v nichž vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud označil výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
V posuzované věci Nejvyšší soud tuto možnost [tedy vyloučení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu při uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] obecně nevyloučil, když v usnesení o odmítnutí dovolání uvedl, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přihlédnuto, až na případ, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jde-li o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů, když však Nejvyšší soud shledal, že o takový případ se zde nejedná.
Stěžovatelka uplatnila výhrady (výrok rozsudku soudu prvního stupně doplněn odvolacím soudem o chybějící část synallagmatického plnění, nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy, v řízení nebyla splněna poučovací povinnost soudu podle §118a občanského soudního řádu, rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a nepředvídatelný), které vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. V uvedených námitkách však Nejvyšší soud neshledal zásadní právní význam. Je zřejmé, že tyto námitky neměly požadovaný judikatorní přesah, a již proto [a nikoli z toho důvodu, že šlo o námitku podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ] nebyly podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Stěžovatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tj. vytýká nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti však, jak uvádí Nejvyšší soud, uplatnila výhrady ke způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, na základě kterého dospěl, ve shodě se soudem prvního stupně, ke skutkovému závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat tvrzení, že kupní smlouvu uzavřela na "dálku" a že naopak žalovaná prokázala, že kupní smlouva byla uzavřena v její prodejně. Nejvyšší soud zde správně dovodil, že stěžovatelka tímto uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však je v posuzovaném případě vyloučen. Ani v tomto závěru Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní konsekvence.
Nejvyšší soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky (aplikace ustanovení §613 a násl. ve spojení s §52 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a dále otázka důkazního břemene) způsobem, který nevyžaduje zásah Ústavního soudu.
Nelze dát za pravdu ani výtce stěžovatelky, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou ohledně aplikace zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Nejvyšší soud ve svém usnesení zdůvodnil, proč je vyloučena aplikace ustanovení §15 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, když toto se vztahuje pouze na poskytování služeb, nikoli na prodej zboží.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu