ECLI:CZ:US:2014:2.US.1404.14.2
sp. zn. II. ÚS 1404/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudců Radovana Suchánka a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Global Holding, a. s., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 2 Aps 8/2013 - 46, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyložil otázku povinnosti vyčerpat prostředky ochrany podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), v návaznosti na určení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby podle §84 s. ř. s. ve vztahu k zásahu spočívajícímu ve skončené daňové kontrole dle §85 a násl. daňového řádu, v důsledku čehož nebyla žaloba stěžovatelky meritorně projednána. Stěžovatelka uvádí, že v žalobě učinila předmětem soudního přezkumu celou daňovou kontrolu a nikoliv jen její zahájení, zatímco Nejvyšší správní soud posoudil věc, jako kdyby stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah jen v jediném úkonu správce daně, a to ve vadném zahájení daňové kontroly. Stěžovatelka má za to, že je-li daňová kontrola nezákonně zahájena, pak je nezákonný každý úkon v ní provedený, v této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2009, č. j. 2 Afs 58/2009 - 85. Při posuzování daňové kontroly, která byla dle tvrzení stěžovatelky celá nezákonným zásahem z důvodu jejího nezákonného zahájení, přitom platí, že žádná ze lhůt pro podání žaloby podle §84 s. ř. s. nemůže uplynout, pokud nezákonný zásah trvá. V případě stěžovatelky daňová kontrola skončila dne 25. 4. 2013 a žaloba byla podána dne 11. 6. 2013, byla tedy zachována dvouměsíční lhůta podle §84 s. ř. s. Nejvyšší správní soud zcela pominul skutečnost, že stěžovatelka brojila proti nezákonnému zásahu v podobě daňové kontroly až po jejím ukončení dne 25. 4. 2013, a nejednalo se tedy o obranu proti probíhajícímu, ale proti skončenému zásahu, kdy podle §85 in fine s. ř. s. není třeba vyčerpat žádné jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy. Nejvyšší správní soud zamítnutí kasační stížnosti opřel o právní názor, který je v protikladu s dosud zastávanými názory jiných senátů Nejvyššího správního soudu na otázku plynutí objektivní a subjektivní lhůty pro podání žaloby podle §82 a násl. s. ř. s., čímž porušil svou povinnost postoupit věc rozšířenému senátu ve smyslu §17 s. ř. s. Pokud tak neučinil, porušil současně právo stěžovatelky na zákonného soudce.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 A 90/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 11. 6. 2013 se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že postup k odstranění pochybností ve věci daně z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí roku 2011, který byl u ní zahájen výzvou ze dne 15. 11. 2011, č. j. 181717/11/178913506811, a ukončen dne 9. 1. 2012 protokolem č. j. 2575/12/178932505054, byl nezákonným zásahem, a zároveň, aby soud určil, že daňová kontrola ve věci téže daně, která byla zahájena dne 9. 1. 2012 protokolem č. j. 2575/12/178932505054 a ukončena dne 25. 4. 2013 protokolem č. j. 2130553/13/2001-05402-104135, byla nezákonným zásahem. Městský soud v Praze žalobu jako opožděně podanou usnesením ze dne 4. 11. 2013, č. j. 8 A 90/2013-21, odmítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že se o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah, dozvěděla, pokud jde o daňovou kontrolu (kterou učinila stěžovatelka předmětem ústavní stížnosti) dne 9. 1. 2012, kdy převzala protokol o jejím zahájení. Rozhodující přitom je, z jakých důvodů považuje žalobce zásah za nezákonný a k jakému časovému bodu lze tuto tvrzenou nezákonnost ukotvit. Spojila-li stěžovatelka nezákonnost daňové kontroly s nedostatkem důvodů pro její zahájení, není rozhodné pro běh lhůty, zda a kdy byly úkony ukončeny. Pokud se jedná o zahájení daňové kontroly, skutečností, jež byla rozhodná pro počátek subjektivní lhůty, bylo vyřízení stížnosti stěžovatelky proti jejímu zahájení. Subjektivní lhůta tak počala svůj běh vyřízením stížnosti dne 17. 3. 2012. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 11. 6. 2013, tudíž více než jeden rok po vyřízení stížnosti, lze vycházet z toho, že subjektivní lhůta pro její podání marně uplynula a městský soud ji proto správně odmítnul.
7. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §84 odst. 1 s. ř. s. byly obecnými soudy provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud stěžovatelku upozornil, že oproti předchozí právní úpravě, kdy bylo možné brojit proti vadám vytýkacího řízení pouze prostřednictvím žaloby proti konečnému rozhodnutí správce daně ve věci vyměření daně, příp. nečinnostní žalobou, lze podle daňového řádu proti postupu k odstranění pochybností brojit též žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012 - 52, lze pro tato řízení použít především judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu, které se zabývaly možností soudní ochrany proti nezákonně vedené daňové kontrole (zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, které stěžovatelka v kasační stížnosti považuje za překonané.) Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí upozornil, že citované rozhodnutí rozšířeného senátu bylo vydáno v době, kdy soudní řád správní upravoval pouze zásahovou žalobu, kterou se žalobce mohl domáhat ochrany před trvajícím nezákonným zásahem správního orgánu v případě, kdy přetrvávaly jeho důsledky, nebo hrozilo-li jeho opakování. Až novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. byla do soudního řádu správního včleněna možnost žalobce v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem formulovat deklaratorní petit a domáhat se určení, že zásah, který již pominul, byl nezákonný, pro přípustnost této žaloby byly ale zvolněny podmínky; pro její podání není nutné předchozí vyčerpání jiných opravných prostředků. Nejvyšší správní konstatoval, že pokud však v průběhu postupu k odstranění pochybností o zákonnosti daňové kontroly byl podán (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky) opravný prostředek (stížnost) proti zásahu, jenž považuje daňový subjekt za nezákonný, přičemž tento opravný prostředek je způsobilý zjednat nápravu, nutno za skutečnost určující počátek lhůty k podání zásahové žaloby považovat až vědomost daňového subjektu o vyřízení tohoto opravného prostředku; samozřejmě pouze pro případ, že jeho užití nevedlo k ochraně či nápravě vadného stavu. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že v případě, je-li před podáním žaloby uplatněn opravný prostředek, lze aplikovat závěry vyslovené rozšířeným senátem v usnesení ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, podle kterých subjektivní lhůta pro podání žaloby počíná běžet od okamžiku, kdy se daňový subjekt dozvěděl o vyřízení námitek, popř. od okamžiku marného uplynutí lhůty pro vyřízení námitek.
8. Ústavní soud nemohl s ohledem na shora uvedené přisvědčit stěžovatelce v tom, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo, neboť se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí městského soudu jí byla k dispozici kasační stížnost, kterou využila, přičemž je zjevné, že se Nejvyšší správní soud jejími námitkami řádně zabýval. To je v zásadě vše, co lze z článku 36 odst. 1, 2 Listiny pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Výjimkou jsou v rovině právního posouzení věci situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Z výchozích konkrétních okolností nyní projednávaného případu pak vyplývají napadeným rozhodnutím uvedené odlišnosti oproti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, na které poukázala stěžovatelka, nelze proto ani tvrdit porušení povinnosti Nejvyššího správního soudu předložit věc rozšířenému senátu pro rozpor v právním názoru s předchozí judikaturou. Ani k porušení práva na zákonného soudce tudíž napadeným rozsudkem nedošlo.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu