ECLI:CZ:US:2014:2.US.1452.13.1
sp. zn. II. ÚS 1452/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hátle, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 888/2011-244, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2010 č. j. 12 Cmo 75/2010-203 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009 č. j. 11 Cm 154/2003-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
2. Stěžovatel se domáhal žalobou na žalované zaplacení částky 1 513 309,31 Kč s 5% úrokem z prodlení. Stěžovatel (odesílatel) s žalovanou (dopravcem) uzavřel čtyři smlouvy o přepravě podléhající režimu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975 Sb. (dále jen "Úmluva CMR") na základě smlouvy s příjemcem zásilky. Žalovaná uplatnila zástavní právo k přepravovanému nákladu, protože stěžovatel neuhradil sjednanou náhradu za prostoje, a z toho důvodu jej nepředala příjemci. Příjemce žalovanou požádal o vydání zásilky, tato však do 60 dnů od převzetí dopravcem k přepravě nebyla vydána, příjemce ji tak na základě ustanovení čl. 20 odst. 1 Úmluvy CMR považoval za ztracenou a uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 45 700,59 USD. Na výzvu příjemce stěžovatel příjemci tuto částku uhradil a domáhal se jí po žalované. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítnul, neboť došel závěru, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován. Tento závěr odůvodnil tím, že okamžikem, kdy příjemce požádal žalovanou o vydání zásilky, na příjemce přešly nároky týkající se škody na zásilce ve smyslu čl. 12 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy CMR a ustanovení §619 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen "obchodní zákoník").
3. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odvolání napadeným rozsudkem zamítnul, neboť jej neshledal důvodným. Námitku, že stěžovatel měl být osvobozen od náhrady nákladů řízení dle ustanovení §150 nebo §147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), z toho důvodu, že stěžovatel si nebyl vědom toho, že příjemce zásilky oslovil žalovanou, a byl tedy v dobré víře, že smluvní vztah existuje mezi stěžovatelem a žalovanou, taktéž neshledal důvodnou, neboť skutečnost, že si stěžovatel nebyl vědom přechodu práv a povinností, není důvodem zřetele hodným ve smyslu citovaných ustanovení.
4. Dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), přičemž zásadní právní otázkou shledal přechod práv ze smlouvy o přepravě věci z odesílatele na příjemce zásilky a s tím související otázku aktivní legitimace při uplatňování nároku na náhradu za ztracenou zásilku. Příjemce je osobou oprávněnou uplatňovat nároky dle čl. 13 odst. 1 Úmluvy CMR, ačkoli není stranou smlouvy o přepravě. Podle článku 20 odst. 1 mohl v daném případě oprávněný považovat zásilku za ztracenou, jelikož nebyla vydána do 60 dnů od převzetí zásilky dopravcem k přepravě, a příjemce tak mohl dle čl. 13 odst. 1 věty druhé Úmluvy CMR vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy. Nejvyšší soud přihlédl i k německé a rakouské judikatuře, která výkladem přiznává aktivní legitimaci k uplatňování nároků na náhradu škody jak odesílateli, tak příjemci. Za situace, kdy toto oprávnění není Úmluvou CMR jednoznačně stanoveno, je však zapotřebí ve smyslu ustanovení §756 obchodního zákoníku z vnitrostátní úpravy o přepravě věci dle ustanovení §610 a násl. obchodního zákoníku. Ustanovení §619 obchodního zákoníku pak stanoví, že příjemce nabývá práva z přepravní smlouvy, pokud požádá o vydání zásilky po jejím dojití do místa určení nebo po uplynutí lhůty, kdy tam měla dojít. Tímto okamžikem přecházejí na příjemce i nároky týkající se škody na zásilce. V posuzovaném případě tedy došlo k přechodu aktivní legitimace na příjemce a soudy nižších stupňů správně dovodily, že žalobce aktivně legitimován není.
5. Námitku stěžovatele, že nárok měl být posouzen podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatel poskytl příjemci zásilky náhradu za ztracenou zásilku, čímž plnil místo žalované, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Stěžovatel totiž žalobou uplatnil nárok na základě tvrzení, že došlo k porušení povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o přepravě, v důsledku čehož vznikla stěžovateli škoda, za niž žalovaná odpovídá. Pokud stěžovatel v řízení před soudy nižších stupňů netvrdil a neprokazoval vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované a soudy o takovém nároku nerozhodovaly, nemůže tak činit ani v dovolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve formalistickém přístupu k výkladu zákona obecnými soudy. Tím, že se soudy přiklonily k názoru, že ustanovení §619 obchodního zákoníku rozšiřuje ustanovení čl. 12 a 13 Úmluvy CMR, se dopustily svévolného a účelového výkladu zákona. Takový výklad se má dle stěžovatele vyrovnat se skutečností, že Úmluva CMR má přednost před vnitrostátní úpravou, a pokud soudy států, jež jsou stranami této mezinárodní smlouvy, přiznávají aktivní legitimaci jak odesílateli, tak příjemci, není důvod, aby se obecné soudy České republiky od takového postupu odchylovaly. Dále stěžovatel poukazuje na to, že žalovaná v původním řízení se na něm bezdůvodně obohatila tím, že jej neinformovala o jednáních s příjemcem. Důsledkem tohoto jednání bylo, že stěžovatel uhradil příjemci vzniklou škodu, čímž plnil místo žalované. Stěžovateli tak byla navíc způsobena další újma v podobě uložení povinnosti nahradit náklady soudního řízení, jelikož obecné soudy neuznaly výše uvedenou situaci za důvod zvláštního zřetele hodný k osvobození od jejich placení dle ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Pokud obecné soudy došly k názoru, že úprava přechodu práv a povinností v Úmluvě CMR není jednoznačně upravena, a v takovém případě je třeba ji doplnit subsidiárně národní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, tento výklad detailně odůvodnily i co do odchylky od zahraniční praxe soudů při výkladu předmětných ustanovení, nelze hovořit o interpretační svévoli.
9. Skutečnost, že soudy nepřihlížely stěžovatelově argumentaci týkající se bezdůvodného obohacení, není způsobilá zasáhnout do jeho práva na přístup k soudu a soudní ochranu. Civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, důsledkem čehož je, že soudy jsou vázány návrhem (ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud tedy stěžovatel učinil předmětem řízení nárok na náhradu škody z titulu porušení povinností vyplývajících ze smlouvy mezi ním a žalovanou, nemohly soudy projednávat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, jak ostatně uvedl i dovolací soud ve svém rozhodnutí. Stejně tak není způsobilá zasáhnout do stěžovatelových práv skutečnost, že odvolací soud nepovažoval skutkové okolnosti případu za důvody zvláštního zřetele hodné, které by měly vést k nepřiznání náhrady nákladů řízení dle ustanovení §150 o. s. ř.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu