ECLI:CZ:US:2014:2.US.1469.13.1
sp. zn. II. ÚS 1469/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezl. Dominika Dinha, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 18 Co 50/2013-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 17. 6. 2013 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 26/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že pan Dinh Viet Dung, otec stěžovatele (označený jako žalobce A), stěžovatel (označený jako žalobce B) a paní Jana Szakallová, matka stěžovatele (označená jako žalobce C) se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma měla žalobcům vzniknout narušením soukromí a bezpečí v důsledku provedené domovní prohlídky v jejich bytě dne 10. 8. 2008. Otec stěžovatele požadoval zadostiučinění ve výši 75 000 Kč, stěžovatel s matkou, každý z nich, požadovali zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování rozhodl, že nárok žalobců byl po právu, a žalovanou zavázal povinností k náhradě nemajetkové újmy tak, že otci stěžovatele a stěžovateli, každému z nich, přiznal částku 20 000 Kč s příslušenstvím, matce stěžovatele přiznal částku 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). Obvodní soud pro Prahu 4 dále rozhodl o žalobním návrhu žalobce A) na náhradu škody ve výši 17 400 Kč s příslušenstvím (výrok III. a IV.) a o nákladech řízení, jejichž náhradu žádnému z účastníků nepřiznal (výrok V.).
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobcům A), B) a C), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 31 688 Kč; právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků nepřiznal.
Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že byl odškodněn částkou 10 000 Kč, zatímco jeho rodičům byla přiznána částka dvojnásobná. Tvrdil, že obecné soudy tak rozhodly proto, že je nezletilý, což považoval za diskriminační přístup, a poukázal na jiné případy, ve kterých soud přiznal osobám poškozeným domovní prohlídkou odškodnění v částce několikanásobně vyšší. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o výši nákladů řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že podal žalobu společně se svými rodiči, avšak každý z žalobců uplatňoval výlučně svůj osobnostní nárok, který nebyl žádným způsobem závislý na nároku jiného žalobce. Dle jeho názoru nebyl postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně správný, neboť jednotlivé nároky žalobců nebylo možné sčítat a z této sumy vypočíst podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nárok na náhradu nákladů řízení navýšenou za zastupování více účastníků.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V projednávané věci bylo zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze neměly pochyb o vzniku nemajetkové újmy, kterou považovaly za natolik závažnou, že k její satisfakci nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva, ale bylo namístě ji odčinit v relutární podobě. Na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů přihlédly k všem okolnostem, za nichž došlo k újmě spojené se zásahem do soukromí a rodinného života žalobců, a při úvaze o výši peněžního zadostiučinění ve vztahu ke stěžovateli hodnotily postup a chování policistů při domovní prohlídce, vzaly v úvahu tehdejší věk nezletilého a psychickou zátěž, které byl zákrokem Policie ČR vystaven; obvodní soud též přihlédl ke skutečnosti, že policií zajištěné věci (počítač a mobilní telefony), patřící nezletilému, mu byly vráceny až po dvou letech.
Při přezkumu rozhodnutí o přiznání zadostiučinění v určité výši podle §31a citovaného zákona Ústavní soud v zájmu vyloučení svévole soudu zpravidla vyžaduje, aby obecný soud dostatečným způsobem vyložil konkrétní důvody a kritéria, jakými se při určení výše finanční částky řídil, a aby své závěry přiměřeným způsobem odůvodnil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Samotnou výši částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda rozhodnutí soudu v tomto směru není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. Ústavní soud měl v projednávané věci za to, že právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzené Městským soudem v Praze o výši peněžní satisfakce stěžovatele nebyly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což vedlo k závěru, že zamítnutí žaloby stěžovatele co do částky 30 000 Kč z ústavně právního hlediska čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zcela obstálo. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepřehlédl, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl odškodněn částkou 10 000 Kč, bylo mu podle výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s potvrzujícím výrokem Městského soudu v Praze přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím. Odkaz stěžovatele na jiná, jím uváděná, rozhodnutí soudu přiznávající finanční zadostiučinění ve vyšších částkách, Ústavní soud neshledal relevantním, neboť výše přiznané částky je odrazem skutkových zjištění a okolností té které věci, jejíž individualita a specifika jsou nezaměnitelná, pročež v takové věci přijaté rozhodnutí lze jen stěží aplikovat v jiném případě, byť by i byl věcně podobný.
Námitce o diskriminačním zacházení Ústavní soud nepřisvědčil. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze též považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění. V projednávané věci však odlišné zacházení s nezletilým z důvodu jeho věku Ústavní soud neshledal, neboť mu bylo přiznáno zadostiučinění ve stejné výši jako otci a ve dvojnásobné výši ve srovnání s matkou.
Pokud šlo o náklady řízení před soudem prvního stupně, z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud ověřil, že soud přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení a svůj postup při určení jejich výše vysvětlil, stejně jako důvody, které ho k takovému postupu vedly. Ústavní soud respektuje, že to jsou obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu, a protože důvody, jimiž odvolací soud ospravedlnil svůj postup, nepovažoval za iracionální či extrémně vybočující z požadavků procesní spravedlivosti obsažených v čl. 36 Listiny, rozhodnutí Městského soudu v Praze akceptoval. K rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení před soudem druhého stupně stěžovatel nikterak neargumentoval a Ústavnímu soudu proto postačilo odůvodnění soudu odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Poukaz stěžovatele na jiná rozhodnutí obecných soudů, řešících postavení účastníků řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu jako samostatných společníků, Ústavní soud nepovažoval za relevantní důvod ke svému zásahu. Ústavní soud není nadřízen obecným soudům a dokonce ani jejich případné pochybení při aplikaci či interpretaci norem jednoduchého práva nepovažuje automaticky a bez dalšího za porušení základních práv jednotlivce.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu