ECLI:CZ:US:2014:2.US.1485.14.1
sp. zn. II. ÚS 1485/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Wangové, zastoupené zákonnou zástupkyní Zhai Hua, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, č. j. 3 A 112/2010-54, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 142/2013-29, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí nebylo uděleno státní občanství České republiky, ačkoli splnila pro jeho udělení veškeré podmínky. Stěžovatelka se neztotožňuje s pojetím tzv. integračního hlediska prezentovaným správním orgánem a obecnými soudy a zdůrazňuje, že se na území ČR narodila, po celý život zde žije, ovládá český jazyk, a je plně integrována do majoritní společnosti. V tomto kontextu se uvádí, že žádost matky stěžovatelky byla zamítnuta výlučně z důvodu pozdní úhrady zdravotního pojištění. Rodina stěžovatelky tak v žádném případě jakkoliv neohrožuje veřejný pořádek či bezpečnost České republiky. Stěžovatelce je znám fakt, že na udělení státního občanství není právní nárok, avšak v případě neudělení státního občanství výhradně z důvodu přihlédnutí k zásadě jednotného občanství členů rodiny, bez kontextuálního zhodnocení osmiletého, právně plně konformního pobytu stěžovatelky na území České republiky (respektive její plnohodnotné a úspěšné integrace do majoritní společnosti), je dle jejího názoru nemístným formalizmem, resp. aktem libovůle.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 A 112/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 16. 8. 2010, č. j. MV-40615 /VS-2010, byl zamítnut rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 1. 2010, č. j. VS-145/53/2-2010, jímž nebylo podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním občanství"), vyhověno její žádosti o udělení státního občanství České republiky. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, č. j. 3 A 112/2010-54 zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, č. j. VS-145/53/2010, Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatelce byl povolen trvalý pobyt na území České republiky ode dne 29. 5. 2002 za účelem sloučení rodiny s otcem - cizincem, přičemž stěžovatelka žije ve společné domácnosti na adrese trvalého pobytu se svou matkou a nevlastní sestrou, státními občany Čínské lidové republiky. Otec stěžovatelky, státní občan Čínské lidové republiky, žije v Praze na jiné pobytové adrese, s matkou stěžovatelky jsou v současné době v rozvodovém řízení. Stěžovatelka se narodila v Praze a navštěvuje zde základní školu. Ministerstvo vnitra konstatovalo, že stěžovatelka splnila podmínky pro udělení státního občanství podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a e) zákona o státním občanství a že z důvodu věku nemusí prokazovat splnění podmínek podle §7 odst. 1 písm. c) a d) tohoto zákona. Ministerstvo vnitra však poukázalo na to, že stěžovatelka je zcela závislá na svých rodičích, státních občanech Čínské lidové republiky, a že integrace osoby žádající o přijetí do státoobčanského svazku musí dosáhnout vysokého stupně, přičemž se zkoumá existence skutečného vztahu. Ministerstvo vnitra přihlédlo k jednotnosti státního občanství v rodině v tom směru, že žádost matky o udělení státního občanství byla zamítnuta, tudíž neshledal důvod pro to, aby její nezletilé dceři bylo státní občanství uděleno.
7. Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že Ministerstvo vnitra nepřekročilo meze správního uvážení a neporušilo princip legitimního očekávání. Za základní kritérium pro posouzení věci správní orgán zvolil posouzení rodinných poměrů stěžovatelky s důrazem na její rodinné vazby, přičemž za stěžejní bylo Ministerstvem vnitra vyhodnoceno to, že stěžovatelka je do české společnosti s ohledem na svůj věk integrována prostřednictvím svých rodičů.
8. Nejvyšší správní soud se se závěry Městského soudu v Praze ztotožnil a dodal, že za situace, kdy stěžovatelka vzhledem ke svému nízkému věku reálně teprve začíná navazovat hlubší vztahy k osobám stojícím mimo její rodinu a kdy její nejbližší rodinní příbuzní nezískali české státní občanství, nelze než souhlasit s Ministerstvem vnitra, že udělením českého státního občanství stěžovatelce by byl narušen princip jednoty státního občanství rodiny. Samotná skutečnost, že se stěžovatelka narodila na území České republiky, plynně hovoří česky, nebo že zde navštěvuje základní školu, je v tomto směru nedostatečná. Zásada jednoty státního občanství rodiny nebyla dle Nejvyššího správního soudu v dané věci absolutizována, neboť Ministerstvo vnitra zohlednilo skutkové okolnosti případu, které určitým způsobem vyhodnotilo (v této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 As 31/2012-76). Nejvyšší správní soud přitom považuje za zcela nerozhodné, na základě jakého důvodu nenabyla matka stěžovatelky české státní občanství, ale to, že české občanství nezískala.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
10. Ústavní soud se otázkou udělení státního občanství již dříve ve své judikatuře zabýval, a dospěl závěru, že "Každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na jeho území, pobývat na něm a případně získat státní občanství. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí ... V případě stěžovatelky je tedy tvrzení o porušení tohoto článku naprosto neakceptovatelné, neboť z logiky věci plyne, že nikdo nemůže pozbýt to, co nemá" (usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99). Obdobně ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 624/06 Ústavní soud konstatoval, že "Česká republika ve svém právním řádu stanovila podmínky pro vznik státoobčanského vztahu způsobem, který z hlediska ústavnosti nevzbuzuje pochyb. V případech, kdy tento vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu (a tak tomu bylo v případě stěžovatelky), má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádné právo zaručené Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy".
11. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by ze strany státních orgánů a soudů při rozhodování o její žádosti byly porušeny zásady spravedlivého řízení. Stěžovatelce bylo umožněno, aby měla plnohodnotnou účast na řízení a nebyla v ničem omezena, pokud jde o právo uplatnit všechna svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání, jak to ona sama uznala za potřebné pro obhájení svého stanoviska. Okolnost, že v řízení se svojí žádostí neuspěla, není porušením práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v Listině, neboť toto právo negarantuje úspěch ve věci, ale dodržení stejných podmínek řízení pro všechny účastníky řízení, mezi nimiž nemůže být činěn žádný rozdíl. Rovnost před zákonem nebyla v případě stěžovatelky porušena a rozhodnutí, které bylo příslušnými orgány v jejím případě přijato, bylo vydáno v souladu se zákony České republiky a v ničem se neodchýlilo od rozhodovací praxe českých orgánů ve srovnatelných případech. Zákon o státním občanství nezakotvuje nárok na získání občanství při splnění zákonných podmínek, ale pouze možnost toto získat. Jde o formální podmínky, jejichž splnění teprve zakládá důvod pro věcné posouzení žádosti. V případě stěžovatelky byla zvažována hlediska způsobem, který se nevymyká běžné praxi příslušných orgánů, a v tomto postupu proto nelze spatřovat žádné prvky libovůle.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu