ECLI:CZ:US:2014:2.US.1517.14.1
sp. zn. II. ÚS 1517/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Majeríka, zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4161/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí podanou ústavní stížností proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné stěžovatelovo dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 ve věci sp. zn. 14 Cmo 21/2013, jímž bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 ve věci sp. zn. 74 Cm 166/2011, kterým nalézací soud nepřipustil přistoupení stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení, kterým se navrhovatelka domáhala, aby jí bylo umožněno nahlížet do účetnictví společnosti SONITA - TECHNOS s. r. o. "v likvidaci".
Napadeným usnesením Nejvyšší soud konstatoval, že právní závěr, že předmětné řízení je řízením dle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §200e občanského soudního řádu, v rozhodném znění, a závěr, že v takovém řízení není vedlejší účastenství ve smyslu ustanovení §93 občanského soudního řádu přípustné, je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatel - vedle obsáhlé prezentace nejrůznějších možných skutkových okolností dané věci - v ústavní stížnosti uvádí, že k předmětnému řízení "přistoupil vzhledem ke značnému rozsahu nepravdivých tvrzení žalobkyně týkajících se vedení účetnictví" dané společnosti a dalších tří právnických osob, ve kterých stěžovatel vykonává funkci statutárního orgánu, "o nichž žalobkyně uvedla v žalobě nepravdivá tvrzení, čehož důkazem je to, že žalobkyně v žalobě a navazujících písemných podáních nepravdivými tvrzeními" stěžovatele "celkem 137x slovně napadla". Stěžovatel současně zdůrazňuje: "Právní zájem mám též na výsledku řízení, protože jsem koncipoval a realizoval zcela nový způsob a postup zpracování účetní závěrky, navazující na účetnictví společnosti, neboť výsledek řízení se dotkne ve svých důsledcích mého právního postavení a může zásadním způsobem ovlivnit moji právní jistotu, protože v případě vítězství žalovaného v tomto řízení se zlepší moje právní postavení z hlediska hmotného práva a dostane uznání a tím i možnost pokračování v projektu mé koncepce realizované podle ustanovení zákona o účetnictví".
Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká, že rozhodoval z vlastní iniciativy (tedy bez návrhu) o jeho vedlejším účastenství, přestože takový postup není dle relevantní komentářové literatury, ani dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 976/2006, možný. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou, že navrhovatelka nemůže mít možnost nahlížet do účetnictví společnosti, jejíž hlavní činností je vedení účetnictví. Nejvyšší soud měl potom dle stěžovatele pochybit tím, že nikterak nereagoval na jím prezentované čtyři otázky zásadního právního významu. Jelikož se tedy obecné soudy dle názoru stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se všemi jeho námitkami, má stěžovatel za to, že usnesení obecných soudů všech tří stupňů jsou nepřezkoumatelná, a tedy ústavně nekonformní.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Přestože většina stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesených námitek směřuje proti postupu nalézacího a odvolacího soudu, svým petitem ústavní stížnost směřuje jen a pouze proti usnesení Nejvyššího soudu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud omezí na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně předestřel důvody, pro které je namístě považovat právní závěry odvolacího soudu za souladné s relevantní konstantní judikaturou (pročež není dána přípustnost stěžovatelova dovolání). Vytýká-li přitom stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se věcně nevypořádal s jím předloženými otázkami zásadního právního významu, zjevně přehlíží, že přípustnost dovolání byla Nejvyšším soudem posuzována na základě zákonných kritérií stanovených občanským soudním řádem ve znění zákona č. 404/2012 Sb.; dle ustanovení §237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Identifikace "otázky zásadního právního významu" tedy - na rozdíl od předchozí právní úpravy dovolání zrušené nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným pod č. 147/2012 Sb.) - není relevantním kritériem přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tedy Nejvyšší soud věcně nereagoval na stěžovatelem předložené otázky, žádné stěžovatelovo základní právo tím zjevně neporušil.
Jelikož stěžovatelova ústavní stížnost míří svým petitem toliko proti usnesení Nejvyššího soudu, již pouze nad rozhodný rámec přezkumu předmětných usnesení obecných soudů - a stěžovateli případně na vysvětlenou - Ústavní soud poznamenává následující skutečnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádné relevantní argumenty, ze kterých by bylo lze dovodit, že inkriminované řízení vykazuje (materiální) znaky tzv. sporného řízení, a proto se v projednávané věci neuplatní jím dovolávané závěry nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 954/09. Judikatorně i doktrinálně je přitom akceptovanou skutečností, že vedlejší účastenství ve smyslu ustanovení §93 občanského soudního řádu přichází - pojmově - do úvahy pouze v případě tzv. sporného řízení (srov. např. i stěžovatelem citovaný komentář k tomuto zákonnému ustanovení nebo odvolacím soudem odkazované usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1376/10). Případnou za této situace proto nemůže být ani stěžovatelova námitka, že nalézací soud nemohl o nepřipuštění stěžovatele jako vedlejšího účastníka řízení rozhodnout z vlastní iniciativy, neboť takové procesní pravidlo (petrifikované např. stěžovatelem odkazovanou komentářovou publikací či citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu) se uplatní pouze v tzv. sporném řízení.
Přisvědčit stěžovateli konečně nelze ani potud, že by měl mít na předmětném řízení nějaký právní zájem. Pokud se stěžovatel cítí být slovními invektivami navrhovatelky citelně zasažen, musí iniciovat řízení o žalobě na ochranu osobnosti (což ostatně nepřímo připouští v bodu 20 ústavní stížnosti). Je-li hlavním důvodem stěžovatelovy procesní aktivity v tomto řízení naopak obava z "prozrazení" podstaty "neobvyklého" účetního systému, má Ústavní soud za to, že k jeho možné ochraně mají sloužit prostředky práva na ochranu duševního vlastnictví, nikoliv procesní prostředky v rámci řízení, jehož předmětem je výkon práv společníka obchodní společnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a okolnost, že se stěžovatel s tímto rozhodnutím neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Listiny základních práv Evropské unie tedy v dané věci zjevně nedošlo.
V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu