ECLI:CZ:US:2014:2.US.1577.14.1
sp. zn. II. ÚS 1577/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Fučíkové, zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012 č. j. 47 A 17/2012-54, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 9 As 163/2012, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 10. 2012, č. j. 47 A 17/2012-54 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. SZ 175201/2011/KUSK REG/Kt, č. j. 005386/2012/KUSK. Rovněž napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 9 As 163/2012 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelčina věc se týká toho, že Městský úřad Vlašim, odbor výstavby a územního plánování (dále jen "stavební úřad"), povolil na základě její žádosti svým rozhodnutím dne 31. 8. 2009, č. j. VYST 17146/09-621/2009 LiH, stavební úpravy domu č. p. X v N.. V povolení mimo jiné uvedl, že při stavbě musí být dodrženy požadavky závazného stanoviska Městského úřadu Vlašim, odboru životního prostředí - úseku památkové péče (dále jen "orgán památkové péče"). Stěžovatelka tak na stavbě měla použít dřevěná okna a dveře podle bližšího určení ve stavebním povolení. V rozporu se závazným stanoviskem orgánu památkové péče však použila okna a dveře z plastu. Posléze požádala stavební úřad o dodatečné povolení změny stavby před dokončením, konkrétně o změnu předepsaného materiálového provedení dveří a oken. K němu přiložila nové, nesouhlasné závazné stanovisko orgánu památkové péče ze dne 26. 5. 2011, č. j. ZIP 7384/11-51/2011 SvN, který setrval na svých požadavcích na provedení oken a dveří. Stavební úřad zamítl žádost stěžovatelky svým rozhodnutím ze dne 22. 7. 2011, č. j. VYST 31368/10-22/2011 LiH a změnu stavby nepovolil. Stavební úřad byl toho názoru, že nemůže vydat rozhodnutí v rozporu se závazným stanoviskem. Stěžovatelka nedodržela požadovaný vzhled a materiál oken, ani nevyčíslila tvrzenou finanční újmu, která jí hrozila v případě dodržení požadavků závazného stanoviska. Pokud v rozporu s původním stavebním povolením použila jiná okna, jednalo se o nezákonný postup. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl Krajský úřad Středočeského kraje svým rozhodnutím ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. SZ 175201/2011/KUSK REG/Kt, č. j. 005386/2012/KUSK, a napadené rozhodnutí potvrdil. Následně stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, avšak neúspěšně, což ji nyní vede k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími poukazy na to, že ke všem stavebníkům by mělo být přistupováno stejně a současný stav okolních staveb je takový, že na většině z nich jsou plastová okna osazena, přičemž v jednom případě se jedná i o okna povolená již po vyhlášení památkové zóny, dále že jí osazená okna jsou sice plastová, ale v imitaci dřevěných oken, že odstraněním stávajících oken jí vzniknou vysoké náklady, a že "eurookna" budou znamenat výrazné zhoršení tepelné propustnosti a úspory energie.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90, 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje své námitky vznášené v předchozím řízení, Ústavnímu soudu však nepřísluší nahrazovat jejich posouzení provedené obecnými soudy hodnocením vlastním. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné především to, zda tyto námitky obecné soudy nepominuly a logickým způsobem se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka sice tvrdí, že tomuto požadavku obecné soudy nedostály, avšak Ústavní soud z ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil opak. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelčiným argumentem, že ke všem stavebníkům by mělo být přistupováno stejně, kdy uvážily, že plastová okna existující v některých domech v okolí byla zpravidla zabudována ještě před vyhlášením památkové zóny, a pokud k tomu v jednom případě bylo i po jejím vyhlášení, Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, že rovnost v právech nelze zaměňovat s rovností v protiprávnosti. Obecné soudy blíže uvážily i to, do jaké míry stěžovatelčina plastová okna narušují požadavky památkové ochrany, kdy zdůraznily, že se nejedná toliko o otázku samotného materiálu, ale i o další aspekty vzhledu oken oproti tomu, co bylo po stěžovatelce požadováno. Krajský soud rovněž ozřejmil, že i dřevěná okna se vyrábějí v provedeních s dobrými tepelněizolačními vlastnostmi. Závěrem možno podotknout, že je politováníhodné, že stěžovatelce vzniknou výměnou oken nezanedbatelné finanční náklady, nicméně ve shodě s obecnými soudy nutno zdůraznit, že stěžovatelka měla v prvé řadě respektovat podmínky vydaného stavebního povolení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu