ECLI:CZ:US:2014:2.US.160.13.1
sp. zn. II. ÚS 160/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Petera Crkoně, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 337/2007-500 ze dne 4. 4. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2595/2012-535 ze dne 24. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 9 C 92/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Rakovníku zamítl rozsudkem č. j. 9 C 92/2006-117 ze dne 28. 2. 2007 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí rodinného domu a pozemků (blíže označených ve výroku rozsudku). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 337/2007-165 ze dne 1. 8. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, ale na rozdíl od něj shledal, že kupní smlouva, jíž byly uvedené nemovitosti převedeny na žalované (stěžovatele a Martina Bejvančického) je absolutně neplatná dle §39 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o tzv. lichevní smlouvu. Nejvyšší soud na základě dovolání žalovaných rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to na základě zjištění, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval provedené důkazy. Odvolací soud poté, co rozhodl o přistoupení Lucie Blechové vedle dosavadní žalobkyně Jaroslavy Epps, v pořadí druhým rozsudkem zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když neshledal předmětnou kupní smlouvu neplatnou. K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu opět zrušil, tentokrát s odůvodněním, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, neboť v něm nebyly důsledně zhodnoceny všechny odvolacím soudem provedené důkazy.
Odvolací soud v následujícím rozsudku, který je napaden ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně Lucie Blechová je výlučnou vlastnicí rodinného domu č. p. X s příslušenstvím na stavební parcele parc. č. X1, vše zapsané na LV Y pro obec a katastrální území Rakovník u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj - katastrální pracoviště Rakovník, a žalobkyně Jaroslava Epps je výlučnou vlastnicí zahrady parc. č. X2 zapsané na LV Z pro obec a katastrální území Rakovník u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj - katastrální pracoviště Rakovník. Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud k odlišnému závěru než soud prvního stupně, neboť dovodil, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 2 o. z. pro nedostatek potřebné vůle subjektů takový úkon uzavřít a podle §39 o. z. , když smlouva byla uzavřena v rozporu s účelem ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazku, neboť sloužila k zajištění pohledávky žalovaných, jednalo se o simulovaný právní úkon, přičemž zastřeným právním úkonem měl být některý z právních prostředků sloužících k zajištění závazku, patrně smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle §533 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že odvolací soud přehledně, srozumitelně a především přesvědčivým způsobem odůvodnil svůj měnící rozsudečný výrok a obsah dovolání je pouze skutkovou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem, která nemohla nijak zpochybnit věcnou správnost jeho rozhodnutí, přičemž odkázal na svou judikaturu vztahující se ke skutkově obdobným případům, tedy k tzv. disimulovaným právním úkonům.
Stěžovatel nesouhlasí s konstrukcí odvolacího soudu, vycházející s názoru Nejvyššího soudu, že v případě kupní smlouvy šlo o simulovaný právní úkon, který je neplatný, a tedy že uzavření neplatné kupní smlouvy nemohlo mít za následek vznik spoluvlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl náležité zhodnocení důkazů a všech okolností, které v řízení vyšly najevo, že se nezabýval výpovědí svědkyně Vladimíry Velíškové, a naproti tomu nepatřičně vyzdvihl význam výpovědi JUDr. Uhrové, a že se nezabýval ani závěrečným návrhem, v němž stěžovatel podrobně zhodnotil provedené důkazy. Obdobné hodnocení stěžovatel provádí s odkazem na obsah částí výpovědí některých svědků i v ústavní stížnosti, přičemž dospívá k závěru, že jimi bylo vyvráceno tvrzení soudů, na němž jsou napadené rozsudky postaveny, tedy že právo zpětné koupě iniciovali žalovaní. Dle jeho názoru tak oba soudy extrémně vybočily ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Má za to, že všechny jím uváděné důkazy dávají ve svém souhrnu jasný obraz toho, že žalobkyně i její matka si byly vědomy, že uzavírají kupní smlouvu se všemi důsledky z toho plynoucími a že nešlo o simulovaný úkon, který by ani tak nemohl být neplatný, když o něm obě strany věděly. Za ničím nepodloženou označuje úvahu Nejvyššího soudu, že by bylo nelogické, pokud by někdo kupoval nemovitosti a současně při uzavírání smlouvy písemně deklaroval převodci souhlas s následným jednáním o zpětném prodeji, pokud převodce ve stanové lhůtě vrátí nabyvateli kupní cenu. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a zabývat se všemi uplatněnými námitkami, přičemž i Nejvyššímu soudu vytýká, že se přesvědčivým způsobem se všemi tvrzeními stěžovatele a důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele, nevypořádal.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Obsahem práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, je spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, i v souladu i ustanoveními hlavy páté Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jedině pokud soudy této své zákonné povinnosti nedostojí, takové opomenutí zpravidla představuje zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ustanovení o spravedlivém procesu však nelze vykládat tak, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Otázka, zda soud dostál této povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zkoumaného jako celek.
V projednávané věci o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem Nejvyšší soud potvrdil jako správný rozsudek odvolacího soudu, založený na závěru, že kupní smlouva o převodu těchto nemovitostí do spoluvlastnictví stěžovatele a dalšího žalovaného je absolutně neplatná podle §37 odst. 2 o. z. pro nedostatek potřebné vůle subjektů takový úkon uzavřít, a dále podle §39 o. z., neboť byla uzavřena v rozporu s účelem ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazku. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, skutečným úmyslem a účelem smlouvy nebyl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaných, ale zajištění jejich pohledávky z titulu půjčených finančních prostředků žalobkyni. Ve skutečnosti se tak jednalo o simulovaný právní úkon, jímž byl disimulován zřejmě zajišťovací převod vlastnického práva mezi původní žalobkyní a žalovanými.
Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatele za to, že uvedená zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Svědčí o nich jak výpovědi svědkyně Beštové, žalobkyně a svědků Blechy a JUDr. Uhrové, tak i listinné důkazy, především obsah kupní smlouvy, zejména jejího vedlejšího ujednání o právu zpětné koupě, které iniciovali žalovaní, i ujednání o velmi nízké kupní ceně. Odvolací soud nepochybil, pokud přihlédl i k dalším zjištěným okolnostem, z nichž vyplynulo, že jednání mezi stranami bylo vyvoláno tísnivou finanční situací matky žalobkyně a její reakcí na inzerát stěžovatele v Annonci označený "poskytujeme půjčky oproti zástavám", přičemž při jednání mezi stranami se vždy hovořilo o půjčce či zástavě, což ostatně potvrdila i svědkyně JUDr. Uhrová u jednání před odvolacím soudem, která se zmínila i o tom, že pro stěžovatele vyhotovovala více obdobných smluv včetně totožného obsahu vedlejšího ujednání. Provedené důkazy byly (až na výjimku o níž bude zmíněno níže) řádně a logicky zhodnoceny, přičemž hodnotící úvahy odvolacího soudu tvoří ucelený řetězec dílčích skutkových zjištění, z nichž je možné učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Rovněž dovolací soud svůj potvrzující závěr přiměřeným způsobem vyložil a odůvodnil. Byť odvolacímu soudu vytkl, že opomněl zhodnotit výpověď svědkyně Velíškové, přihlédl k tomu, co z uvedeného důkazu zjistil soud prvního stupně a uzavřel, že toto dílčí pochybení nemohlo v žádném případě ovlivnit skutková zjištění odvolacího soudu. Za této situace není úkolem Ústavního soudu, aby uvedený závěr dovolacího soudu přehodnocoval, když v řízení provedený důkaz, který nebyl předmětem soudního hodnocení, nebyl z hlediska posouzení skutkového stavu jako celku klíčový.
Nejvyšší soud se patřičně vyjádřil také k námitce, kterou stěžovatel vznáší i v ústavní stížnosti, že se odvolací soud nezabýval jeho závěrečným návrhem, v němž podrobně zhodnotil provedené důkazy. Lze se s ním ztotožnit v tom, že sama okolnost, že v odůvodnění rozsudku není výslovně reagováno na stěžovatelovo vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů, nenaplňuje důvod ke kasaci takového rozhodnutí, neboť nešlo o argumentaci, která by byla z pohledu přijatých úvah a hodnocení relevantní. Rozhodující je, že odvolací soud neopomenul skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného i procesního práva.
Pokud stěžovatel i v ústavní stížnosti označuje své námitky stran posouzení platnosti kupní smlouvy za klíčové, není jeho hodnocení a význam, jaký jim přisuzuje, určující pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, má za to, že oba soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem. Pouhá okolnost, že stěžovatel se skutkovými a právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích nesouhlasí a polemizuje s nimi s odkazem na svou verzi případu, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. S ohledem na to nemůže požívat právní ochrany ani jeho tvrzené vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu