ECLI:CZ:US:2014:2.US.1695.14.1
sp. zn. II. ÚS 1695/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Kolínkové, zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, se sídlem Jiráskovo náměstí 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2011, č. j. 5 Cmo 91/2011-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. 24 Cm 180/2009-98, zamítl Krajský soud v Ostravě ve výroku I. návrh navrhovatelky (stěžovatelky) na "zrušení" smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s právem nájmu v tomto výroku specifikovaného družstevního bytu, jež byla uzavřena 19. března 2008 mezi převodci - manžely Postavovými na straně jedné, a nabyvateli - manžely Lietavcovými na straně druhé, a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Soud prvního stupně posoudil návrh navrhovatelky jako žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv, k níž však neprokázala naléhavý právní zájem [§80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.")].
3. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. května 2011, č. j. 5 Cmo 91/2011-150, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu navrhovatelky na určení neplatnosti smlouvy. Rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, č. j. 29 Cdo 3454/2012-328, jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud se shodl se soudy nižších instancí v posouzení věci jako návrhu o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. K tomu dodal, že dovolatelka závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nikterak nenapadla a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřela. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle níž zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Proto na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z argumentace dovolatelky směřující k věci samé (podle níž je smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve předkládá stručný nástin dosavadního průběhu řízení, obsah rozhodnutí obecných soudů a skutkové okolnosti věci. Obecným soudům vytýká, že mylně a svévolně podřadily žalobní petit (stěžovatelka se domáhala "zrušení" smluv o převodu členského podílu) pod určovací žalobu. S ohledem na - dle stěžovatelky - nesprávné podřazení žaloby pod určovací žalobu, dospěly soudy k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, na jehož základě žalobu bez věcného projednání zamítly a tím stěžovatelce odňaly přístup k soudu. Stěžovatelka dále poukazuje na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 797/2000, sp. zn. 33 Odo 217/2005, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005, sp. zn. 2 Cdon 1505/97 atd.), která jsou podle jejího názoru v rozporu s ústavní stížností napadeným usnesením, z čehož dovozuje, že v dané věci postupovaly soudy svévolně. Dále namítá, že existence smlouvy o smlouvě budoucí, kterou uzavřela s manžely Postavovými, ale která posléze nebyla realizována, u ní založila právo k legitimnímu očekávání nabytí majetku plněním z této smlouvy. Soudy zamítnutím této žaloby chránily právo nabyvatelů, kteří navíc jednali v rozporu s dobrými mravy (tím, že převedli svůj členský podíl na třetí osoby - manžele Lietavcovy), pročež by jim neměla náležet soudní ochrana. Spolu se stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že zjevně není opodstatněná.
8. Předně je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka napadá usnesení, kterým byla zamítnuta její žaloba na "zrušení", resp. dle hodnocení soudů na "určení", neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a zpochybňuje přitom závěry soudů ohledně podřazení její žaloby režimu určovacích žalob se všemi důsledky s tímto zařazením souvisejícími. Ústavní stížnost pak opírá o to, že soudy jí neumožnily přednést důkazy svědčící v její prospěch, když se její argumentací z důvodu neshledání naléhavého právního zájmu vůbec nezabývaly. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda takovým postupem obecných soudů současně došlo k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Po posouzení shromážděných podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů nelze shledat nic, co by předmětnou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Zamítnutí určovací žaloby z důvodu neexistence jednoho z procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu, je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a je též konformní s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 17/95, N 35/3 SbNU 261). Právní řád poskytuje stěžovatelce dostatek jiných právních prostředků k uplatnění jejích práv vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí a tudíž i k realizaci jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž nelze vyvozovat porušení práva na legitimní očekávání nabytí majetku z toho, že žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu členských a práv a povinností uzavřená mezi subjekty odlišnými od stěžovatelky byla zamítnuta.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelčině návrhu, aby náklady jejího zastoupení uhradil podle §83 zákona o Ústavním soudu stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu