ECLI:CZ:US:2014:2.US.1709.14.1
sp. zn. II. ÚS 1709/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BEAS ENERGY s. r. o., sídlem Sadová 454, 551 02 Jaroměř, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 Afs 94/2013-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na účinné prostředky ochrany podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 15 Af 122/2012-44, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 447/12-1200-506330, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 13. 6. 2011, č. j. 124648/11/178913501506, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 133561/11/178913501506, ze dne 8. 9. 2011, č. j. 158220/11/178913501506, a ze dne 10. 10. 2011, č. j. 166316/11/178913501506, o jeho stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
Stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně garantované právo pokojně užívat majetek tím, že mu byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora formou garantované výkupní ceny, přičemž se tak stalo v době, kdy již stěžovatel neměl možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků přehodnotit a od investice upustit.
Právo na zákonného soudce bylo podle stěžovatele v řízení před obecnými soudy porušeno tím, že Nejvyšší správní soud ve věci odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), přestože je Nejvyšší správní soud soudem poslední instance, který je k položení předběžné otázky povinen, aniž napadené rozhodnutí odůvodnil v souladu s právem Evropské unie.
V řízení před obecnými soudy dále došlo podle stěžovatele k zasažení jeho práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu tím, že stěžovatel v řízení před vnitrostátními soudy neměl efektivní možnost uplatnit své námitky vůči souladu ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), s ústavním pořádkem, neboť veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán v řízení, jehož se stěžovatel nemohl zúčastnit.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konečně namítá zásah do práva na efektivní prostředky nápravy porušení práv chráněných Úmluvou, ke kterému došlo v řízení před obecnými soudy tím, že stěžovatel nemá k dispozici žádný prostředek, s jehož využitím by mohl dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti.
Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl, přičemž rovněž odkazuje na ústavněprávní argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy.
II.
Podstata té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá porušení práva na ochranu majetku, spočívá v tvrzení o rozporu §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele, neboť tento soud, jakož i krajský soud rozhodnutím napadeným kasační stížností, se odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.), i přes to, že příslušná argumentace stěžovatele v mnoha ohledech přesahovala argumentaci, se kterou byl Ústavní soud v dané věci konfrontován.
Ve shora uvedeném nálezu, ve kterém se Ústavní soud již souladem ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval, dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Proto v souvislosti s námitkou stěžovatele o ústavní nonkonformitě předmětné právní úpravy Ústavní soud zcela odkazuje na závěry uvedené ve shora citovaném nálezu.
Na uvedeném nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že předmětný nález byl vydán v řízení, jehož se nemohl stěžovatel zúčastnit a nemohl tak uplatnit své námitky vůči předmětné právní úpravě. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů narušit základní práva a svobody jednotlivce.
V této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že zákonodárce pro individuální posouzení konkrétního případu stěžovatele nevytvořil odpovídající procesní podmínky. Otázkou prostředků ochrany před zásahem majetkové podstaty stěžovatele, porušujícím jeho základní práva, se však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zabýval toliko v souvislosti s problematikou položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, jak stěžovatel navrhoval již v řízení před krajským soudem, přičemž následně ve své kasační stížnosti namítal, že se krajský soud s tímto návrhem stěžovatele nevypořádal. Stěžovatel ve své kasační stížnosti totiž uvedl, že její důvody vymezil s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, na základě kterého se otázka konkrétních dopadů srážkových odvodů stala bezvýznamnou, a proto ji stěžovatel ve své kasační stížnosti nenamítal a Nejvyšší správní soud se jí tak v napadeném rozsudku nezabýval.
Ve světle shora uvedeného, s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, se Ústavní soud otázkou prostředků ochrany před dopady předmětné právní úpravy zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů na majetkovou podstatu stěžovatele nemohl v nyní posuzované věci zabývat.
Co se týče stěžovatelovy námitky proti nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, Ústavní soud již dříve judikoval, že o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace práva Evropské unie tehdy, jestliže český soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo, nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08).
Ústavní soud uvádí, že za projev svévole považuje i takový postup soudu poslední instance aplikujícího normy práva Evropské unie, jenž zcela opomene uvážit, zda by měla být vznesena předběžná otázku k Soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodní, včetně posouzení možných výjimek z této povinnosti. Pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž takové odůvodnění, jež řádně neosvětlí, jak a proč zvolené řešení vyhovuje účelu normy práva Evropské unie (srov. usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 3387/12).
Mezi jednu z výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku patří i ta skutečnost, že otázka práva Evropské unie není významná (relevantní) pro řešení daného případu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že otázka, na níž stěžovatel poukazuje, spadá právě pod tuto výjimku. Svůj názor odůvodnil s poukazem na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, a to tak, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Podle Nejvyššího správního soudu by "otázka souladu solárního odvodu s právem Evropské unie nastala pouze v případě, že by krajský soud byl povinen rozhodnout o dopadu solárního odvodu do veřejných subjektivních práv stěžovatele (srov. §2 s. ř. s.). Pro posouzení této otázky však nebyl v řízení před krajským soudem prostor... Za této situace nebylo na místě, aby krajský soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, protože se nejednalo o otázku, která by byla nezbytná k vynesení rozsudku. Z téhož důvodu nevznikla ani Nejvyššímu správnímu soudu povinnost obrátit se na Soudní dvůr."
Ústavní soud shledává, že Nejvyšší správní soud se stěžovatelovou námitkou povinnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Jím podaná argumentace k této stěžovatelově námitce je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu Ústavního soudu