ECLI:CZ:US:2014:2.US.175.14.1
sp. zn. II. ÚS 175/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Igora Fargaše, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. října 2013 č. j. 70 Co 195/2013-1023 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2012 č. j. 24 C 495/2009-913, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2013 č. j. 24 C 495/2009-976 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právní jistota a ochrana důvěry občana v právo dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 3 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozhodl o snížení výživného a vydání bezdůvodného obohacení, zrušení vyživovací povinnosti vůči dceři Arianě Fargašové a vzájemné žalobě dcery Dominiky Fargašové a stěžovatele o zvýšení výživného tak, že výrokem I zamítl žalobu o snížení výživného vůči Dominice Fargašové, ve výrocích V a VI zamítl žalobu o snížení výživného vůči Arianě Fargašové. Dále soud prvního stupně výrokem VII snížil výživné stanovené stěžovateli pro Arianu Fargašovou za období od 1. 1. 2011 do 31. 8. 2011 z částky 10 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 z částky 10 000 Kč na částku 3 000 Kč měsíčně, výrokem XII zvýšil výživné stanovené stěžovateli pro Dominiku Fargašovou s účinností od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2011 z částky 5 000 Kč na částku 7 500 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 9. 2011 z částky 5 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně. Výrokem XIV bylo určeno dlužné výživné pro Dominiku Fargašovou ve výši 90 000 Kč za období od 1. 9. 2009 do 30. 6. 2012, jakož i výživné, které dospělo do konce kalendářního měsíce, v němž byl rozsudek okresního soudu stěžovateli doručen, výrokem XIII bylo určeno, že je stěžovatel povinen platit běžné výživné pro Dominku Fargašovou k jejím rukám vždy k 1. dni příslušného kalendářního měsíce předem. Výrokem XV soud prvního stupně zamítl žalobu na zvýšení výživného vůči Dominice Fargašové.
Výroky III a IX došlo k zamítnutí žaloby, ve které se stěžovatel domáhal, aby mu Dominika Fargašová zaplatila částku 56 000 Kč a Ariana Fargašová částku 196 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
Výroky II, IV, VIII, X a XVI okresní soud zavázal stěžovatele zaplatit České republice náhradu nákladů řízení a výrokem XI bylo rozhodnuto, že stěžovatel a Ariana Fargašová nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, přezkoumal, a poté potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III, V, VI, VII, IX, XII, XIII a XV. Výrok XIV změnil tak, že určil dlužné výživné pro Dominiku Fargašovou ve výši 138 000 Kč za období od 1. 9. 2009 do 30. 10. 2013, jakož i výživné vyplývající ze zvýšení, které dospěje od 1. 11. 2013 do konce měsíce, v němž byl rozsudek doručen stěžovateli. Ve výrocích II, IV, VIII, X, XI, a XVI odvolací soud rozsudek zrušil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutím obecných soudů obou stupňů, neboť při stanovení výše výživného nesprávně posoudily jeho příjmy a okolnosti, za kterých jich dosahoval, důsledkem čehož měl být excesivně odsouzen k povinnosti platit výživné přesahující polovinu jeho prokázaných příjmů. Stěžovatel v podání popsal vývoj své finanční situace (uvedeno na listech č. 3 - 11), kdy upozornil na změnu výše výdělku, který byl od roku 2009 negativně ovlivněn ekonomickou krizí, toto podpořil tvrzením, že v roce 2009 činil jeho roční příjem před zdaněním 188 000 Kč, přičemž na výživném musel hradit 180 000 Kč ročně, pro srovnání v letech 2005 - 2008 měl čistý roční příjem mezi 300 000 Kč a 400 000 Kč. Situace, která u něj od roku 2009 nastala, jej měla výrazně znevýhodnit tak, že požádal o snížení výživného vůči svým dcerám. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy dostatečně nezohlednily další okolnosti přímo ovlivňující jeho vyživovací povinnost, a sice příjmy matky obou dcer, stejně jako životní úroveň jich samotných. Obecné soudy se podle stěžovatele správně nevypořádaly s neopodstatněnými nároky vyživovaných dcer a neřešily jeho právo na důstojný život a zdravotní stav. Stěžovatel uzavřel, že stanovené výživné bylo zjevně nepřiměřené jeho finančním možnostem a oprávněným potřebám vyživovaných dcer. V dalších námitkách stěžovatel napadl postup obecných soudů (uvedeno na listech č. 12 až 15), zejména právní závěry obou instancí, které byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, odůvodnění rozsudků obou soudů, které porušovalo zásadu zákazu zneužití libovůle, porušení zásady zákazu deformace důkazů a existenci tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv v takové intenzitě, že byly naplněny atributy nespravedlivého procesu jako celku, jemuž nešlo poskytovat právní ochranu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi omezen, přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadených rozhodnutí nejedná o rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, díky které by došlo k excesivnímu a intenzivnímu zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení, zejména do práva na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu o takový případ v projednávané věci nejde.
Argumentace stěžovatele směřuje fakticky proti nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení §96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platné do 31. 12. 2013, upravujícího kritéria určení výživného nově dle §915 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Je zásadně věcí obecných soudů, aby posuzovaly určení a výši výživného dle těchto ustanovení. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje svou ustálenou judikaturu, která jednoznačně staví na závěru, že mu nenáleží přezkoumávat kritéria výživného stanoveného obecnými soudy [srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06 nebo II. ÚS 1934/07].
I kdyby se Ústavní soud se skutkovými závěry obecných soudů z hlediska věcné správnosti výše výživného neztotožňoval, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Námitky stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami ohledně jeho příjmů a se znaleckým posudkem, který předložil, a jehož závěry nebyly v nalézacím řízení akceptovány, neshledal Ústavní soud za opodstatněné, stejně jako námitky ohledně extrémního nesouladu skutkových zjištění, na ně aplikovaných právních závěrů, odůvodnění rozsudků obou soudů a porušení zásady zákazu zneužití libovůle. Napadená rozhodnutí se týkají pouze stanovení výše výživného. Jestliže obecné soudy v této okolnosti neshledaly rozpor s dobrými mravy odůvodňující nepřiznání výživného, nemá otázka absence styku dcer se stěžovatelem na určení výše výživného žádný vliv.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal tvrzená pochybení obecných soudů, proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud dále uvádí, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozsahu výroku III odvolacího soudu předčasně, neboť věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z tohoto důvodu ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu