ECLI:CZ:US:2014:2.US.1777.14.1
sp. zn. II. ÚS 1777/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Strnadové, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, adresa Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2014, č. j. 28 Co 546/2013-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku o nákladech řízení obsaženého v záhlaví uvedeném rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 28 Co 546/2013-510, v řízení o zaplacení částky ve výši 266.621 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) i žalovaných výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně směřující do výroku, jímž jí bylo vyhověno co do částky 112.511 Kč s příslušenstvím, výrokem II. změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení pouze formulačně tak, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, výrokem III. potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 43.445 Kč, výrokem IV. uložil žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43.082 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce, a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů žalovaných a žalobkyně vůči státu.
3. Předmětem ústavní stížnosti je toliko výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. na základě procesního úspěchu ve věci. V této souvislosti uvedl, že předmětem odvolacího řízení byla částka 197.565 Kč a úspěch žalovaných byl 78% (neúspěch 22%), z čehož vyplývá, že žalovaní mají právo na 56% účelně vynaložených nákladů vypočítaných podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že žalovaní byli společně zastoupeni, počítal odvolací soud úkony právní služby u každého ze zastoupených zvlášť, avšak současně aplikoval i §12 odst. 4 advokátního tarifu a snížil vypočítanou odměnu za 1 úkon právní služby o 20% za každou zastupovanou osobu.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Výrok o nákladech řízení považuje za protiústavní, neboť i s ohledem na v něm obsažené poučení není možné toto rozhodnutí nechat přezkoumat nadřízeným soudem, v čemž spatřuje libovůli v rozhodování a porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka popisuje celkové okolnosti věci, které ji vedly k podání žaloby, a k tomu dále doplňuje, že byla od počátku osvobozena od placení soudních poplatků a bylo jí přiznáno bezplatné právní zastoupení, což bylo důvodem, proč soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výpočet náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť postupoval v rozporu s advokátním tarifem. Stěžovatelka rozporuje především tu skutečnost, že odvolací soud počítal odměnu advokáta ze žalované částky za dvě zastupované osoby, byť sníženou o 20%. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu nebyla investice stěžovatelky do podílového spoluvlastnictví žalovaných, ale investice do společného jmění manželů, měl odvolací soud počítat odměnu právního zástupce z hodnoty žalované částky, ale pouze za jednu osobu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že rozhodl na základě úspěchu ve věci, přestože jej stěžovatelka upozorňovala na svoji sociální situaci a potřebu aplikace §150 o. s. ř.
III.
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
6. K otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde i ve stávající věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. K takovému zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci - v řízení před odvolacím soudem - nedošlo.
8. Stěžovatelka nejprve namítala nemožnost přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení soudem další instance. Je přitom standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003; shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1045).
9. Ani z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvoustupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí - např. rozhodnutí vymezených v §202 o. s. ř. nebo usnesení vydaných odvolacím soudem přímo v řízení odvolacím, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně - nikterak nevybočuje z ústavních mezí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387); nález sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149); dále usnesení sp. zn. II. ÚS 310/99, IV. ÚS 14/04, III. ÚS 230/04, I. ÚS 380/04, II. ÚS 304/06].
10. K aplikaci §12 odst. 4 advokátního tarifu je nutné především uvést, že zpochybněním soudem použitého názoru stěžovatelka otevřela spor jen o výklad podústavního (resp. dokonce podzákonného) práva, který - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nicméně ani proti v napadeném rozhodnutí uvedenému závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady, když citované ustanovení nerozlišuje mezi společně zastupovanými manželi nebo jinými osobami a současně se nejedná ani o nerozlučné společenství (v procesním smyslu).
11. Co se týče námitky neapliakce §150 o. s. ř. poukazuje Ústavní soud na to, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř., kterou může soud prolomit pouze ve výjimečném případě za použití moderačního práva aplikací §150 o. s. ř. a rozhodnout, že ten, kdo v řízení uspěl, si také sám ponese své náklady. V projednávané věci však odvolací soud k závěru o nutnosti aplikace §150 o. s. ř. nepřistoupil, přičemž platí, že do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu