ECLI:CZ:US:2014:2.US.18.14.1
sp. zn. II. ÚS 18/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti nezletilého Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci Ing. Pavlem Kolářem a Mgr. Yvettou Radimeckou a Pavla Koláře, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013 sp. zn. 26 Cdo 2520/2012-947, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Aleny Klaudové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. ledna 2014, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž jím měla být porušena zásada hospodárnosti řízení.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") ze dne 25. března 2011 č. j. 55 C 170/2009-562 byla k žalobě vedlejší účastnice uložena stěžovatelům povinnost zajistit společně a nerozdílně nepřetržitou dodávku pitné vody do tří výtokových armatur nacházejících se v bytě, který vedlejší účastnice užívá a jenž je ve vlastnictví stěžovatelů, a zároveň zajistit zprovoznění otopné soustavy - etážového topení, včetně zajištění dodávky plynu do otopného kotle a vody do otopné soustavy v uvedeném bytě, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výroky I a II). Ve zbylé části rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit náklady řízení žalobkyni (výrok III) i státu (výrok IV), jakož i o povinnosti zaplatit státu soudní poplatek (výrok V). K odvolání stěžovatelů tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. února 2012 č. j. 11 Co 228/2011-815, když jeho výroky I a II změnil pouze tím způsobem, že lhůtu k plnění stanovil v délce 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výroky I a II). Nově rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a odvolacího řízení (výrok IV).
3. Proti posledně uvedenému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. srpna 2013 č. j. 26 Cdo 2520/2012-947 jako nepřípustné odmítl. Uvedený soud aplikoval právní úpravu dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. V projednávané věci se proto zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), tedy zda napadený rozsudek měl po stránce právní zásadní význam. Stěžovatelé sice namítali nesprávné právní posouzení věci a odkázali na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, podle názoru Nejvyššího soudu však jejich námitky ve skutečnosti směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, resp. proti jeho skutkovým zjištěním. Fakticky tak uplatnili nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, jenž však v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, úspěšně uplatnit nelze.
4. Stěžovatelé svou ústavní stížností brojí proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s jeho závěrem, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Mají za to, že Nejvyšší soud svévolně, bez bližšího odůvodnění a čistě formalisticky zúžil dovolací důvody, když právní otázky, které ve svém dovolání uvedli, posoudil jako nevýznamné. Tyto otázky přitom dosud nebyly stávající judikaturou uspokojivě řešeny. Bylo povinností Nejvyššího soudu pečlivěji zkoumat, zda nejsou naplněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. V této souvislosti stěžovatelé poukazují i na to, že na nepředvídatelnost a problematičnost výkladu a aplikace §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, upozornil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.).
5. Porušení svého práva na rovnost účastníků řízení spatřují stěžovatelé v tom, že Nejvyšší soud, aniž by věc meritorně posoudil, ve svém usnesení konstatoval, že v řízení před soudy obou stupňů byly provedeny všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a odůvodnění rozsudků obou stupňů má všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Závěrem dodávají, že dovolání mělo být považováno za přípustné i podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jelikož směřovalo proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 170/2009, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Možnou aplikací §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění, které bylo shledáno protiústavním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11, se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém nálezu ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), kde uvedl, že toto ustanovení nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do jeho zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012. "Vyloučení aplikace tohoto ustanovení se zpětným účinkem, jakož i po zůstávající dobu jeho účinnosti, by přicházelo v úvahu jen v případech, kdy by došlo ke konkrétnímu porušení základních práv a svobod některého z účastníků řízení". Jinými slovy "důvodem vyhovění ústavní stížnosti ... nemůže být pouhý fakt, že v daném případě bylo aplikováno Ústavním soudem zrušené ustanovení zákona, nýbrž to, že v důsledku jeho konkrétní aplikace došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele."
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že námitka, podle níž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, interpretoval dovolací důvody restriktivním způsobem, a znemožnil tak dovolateli možnost domoci se soudní ochrany svého práva, protože se vůbec nezabýval otázkou, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, je obecně způsobilá odůvodnit závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)]. V dané věci však tato námitka důvodná není. Dovolací soud byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, které a contrario vylučovalo možnost uplatnit v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v témže znění, důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho úvahu, že stěžovateli uplatněné námitky lze podřadit právě pod tento důvod, přitom nelze považovat za svévolnou, nýbrž za mající rozumný základ a věcně odpovídající obsahu dovolání.
9. Dále je třeba uvést, že posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v projednávané věci zcela zjevně nepřicházelo v úvahu, neboť odvolací soud v podstatě potvrdil povinnost uloženou stěžovatelům rozsudkem soudu prvního stupně. Stanovení delšího období ke splnění této povinnosti nemění nic na potvrzující povaze rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke zbylé části předmětu řízení. Pakliže Nejvyšší soud vedle svého posouzení přípustnosti dovolání vyjádřil svůj názor i na způsob provedení dokazování soudem prvního stupně a odvolacím soudem a ve vztahu k náležitostem jeho odůvodnění, jde o pouhou úvahu nad rámec (tzv. obiter dictum), ze které neplyne žádný závazný právní názor a ani se jinak nedotýká práv stěžovatelů.
10. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit názoru stěžovatelů o porušení jejich základních práv, pročež mu nezbylo než jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu