ECLI:CZ:US:2014:2.US.187.14.1
sp. zn. II. ÚS 187/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti nezletilého Filipa Nováka (jedná se o pseudonym), za něhož jedná zákonná zástupkyně J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1071/2013-I-28 ze dne 16. října 2013 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Tmo 5/2013 ze dne 21. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako soud pro mládež svým rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 2 Tm 2/2013, uznal stěžovatele vinným proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit jednáním blíže specifikovaným v citovaném rozsudku, a podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších přepisů, mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") mladistvému stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 30 941 Kč a poškozenému nezletilému Janu Valíkovi (jedná se o pseudonym) škodu ve výši 600 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel, jeho zákonní zástupci, poškozený nezletilý Jan Valík ani krajský státní zástupce se s rozhodnutím soudu prvního stupně neztotožnili a podali proti němu odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud pro mládež o nich rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu všech odvolání zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele nově uznal vinným proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., a podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") mladistvému stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 30 941 Kč a poškozenému nezletilému Janu Valíkovi škodu ve výši 24 600 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud jako soud pro mládež v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že od počátku trestního stíhání spočívala jeho obhajoba v tom, že jednání, které vedlo ke zranění poškozeného, bylo jednáním v nutné obraně, neboť naplňovalo všechny znaky uvedené v §29 tr. zákoníku. Tím, že obecné soudy ze skutkových zjištění nevyvodily tento právní závěr, porušily dle jeho názoru právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Na prvém místě Ústavní soud sděluje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jeho práv poskytuje, tj. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Tomu tedy Ústavní soud odpovídajícím způsobem upravil předmět svého přezkumu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se otázky nutné obrany ve smyslu §29 trestního zákoníku, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích vrchní soud (str. 9) i Nejvyšší soud (str. 6 - 7). Obecné soudy konkrétně v tomto ohledu z dokazování vyvodily závěr, že konflikt mezi stěžovatelem a nezletilým poškozeným měl zpočátku povahu běžné školní šarvátky, která je pro tuto věkovou skupinu typická, s tím, že vzájemný konflikt vyvolal stěžovatel již v hodině tělesné výchovy tím, že natlačil na zárubně dveří nezletilého poškozeného, jenž mu tuto provokaci oplatil jeho odstrčením. Následně dle soudů došlo k jejich oboustranným reakcím v podobě úderů stěžovatele pěstmi do hrudníku poškozeného, úderem poškozeného do oka stěžovatele, kopy stěžovatele proti tělu poškozeného a do oblasti jeho genitálií. Jejich výkladu v tomto směru nelze ničeho vytknout a Ústavní soud na jejich vývody stran této námitky v podrobnostech plně odkazuje. Ostatně, jak již v dovolacím řízení připomněl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, názor soudů v této otázce je i v souladu s dosavadní judikaturou (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002), z níž plyne, že institut nutné obrany nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě totiž nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal. Potrestat je za takové situace nutno oba útočníky. Ústavní soud tak ve světle tohoto odůvodnění nemohl rozumně dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž polemizuje s tímto hodnocením skutkových okolností ze strany obecných soudů. Nicméně zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu