ECLI:CZ:US:2014:2.US.1938.13.1
sp. zn. II. ÚS 1938/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Vindušky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, se sídlem Dvouletky 145/2690, 100 00, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č.j. 58 Cm 7/2011-30, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, čj. 15 Cmo 95/2011-39, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č.j. MSPH 77 INS 8446/2009, 77 ICm 2654/2012, 29 ICdo 34/2012-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. V důsledku toho došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, které je garantováno č. 11 odst. 1 Listiny. Dále, v záhlaví specifikovanými usneseními došlo k porušení principu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, tedy k zásahu do rovnosti v právech. K těmto zásahům mělo dojít zejména tím, že městský soud a vrchní soud posoudily věc nesprávně právně, neprojednaly ji v souladu se zákonem, nesprávně provedly dokazování, důkazy hodnotily v rozporu s procesními předpisy, vyvodily právní názor nikoli na základě řádného prozkoumání všech podání a argumentů účastníků, a svůj právní názor řádně nezdůvodnily.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která se týkala žaloby na obnovu řízení stěžovatele. Ústavní stížností napadaná usnesení tak navazují na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č.j. MSPH 77 INS 8446/2009-P27-7, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, čj. MSPH 77 INS 8446/2009, 1 VSPH 765/2010-P27-21, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 č.j. MSPH 77 INS 8446/2009, 29 NSČR 9/2011-P27-37, která se týkají rozhodování o odmítnutí přihlášky pohledávky stěžovatele do insolvenčního řízení pro její opožděnost. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím Ústavní soud dne 27. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1559/13, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že při rozhodování ve věci IV. ÚS 1559/13 si Ústavní soud vyžádal spis, byl obeznámen i s věcnou podstatou řízení posuzované věci.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a podání a ze spisu sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009, který si Ústavní soud vyžádal při posuzování věci IV. ÚS 1559/13, vyplývá, že stěžovatel předal přihlášku své pohledávky k přepravě provozovateli poštovních služeb dne 4. 3. 2010. Insolvenčnímu soudu byla doručena dne 14. 4. 2010. Její včasnost byla zpochybněna insolvenčním správcem, který podal návrh na odmítnutí přihlášky jako opožděné. Insolvenční soud tomuto návrhu podle §173 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") vyhověl. Toto rozhodnutí potvrdil jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud. K novým důkazům, které stěžovatel před Nejvyšším soudem uplatnil, tedy zejména k prohlášení poštovní úřednice, že na ni poštovní přepravce vyvíjel v reklamačním řízení nátlak, soud nepřihlédl dle §241a odst. 4 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel získal nový důkaz - prohlášení poštovní úřednice provedené formou notářského zápisu - který neměl v předchozím průběhu řízení k dispozici, podal žalobu na obnovu řízení. Tuto žalobu městský soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Jako důvod uvedl znění §96 insolvenčního zákona, dle kterého není obnova insolvenčního řízení přípustná. Současně provedl, podpůrně, intencionalistický výklad a ze znění důvodové zprávy konstatoval, že nepřípustnost obnovy řízení se uplatní i vůči incidenčním sporům. Vzhledem k zákonné limitaci obnovy řízení proto žalobu na obnovu řízení bez jednání zamítl. Následně vrchní soud odmítl názor městského soudu stran vyloučení možnosti obnovy řízení v incidenčních sporech a konstatoval, že v nich je obnova řízení přípustná. Podle jeho názoru však přihlašování pohledávek nelze ztotožnit s institutem incidenčních sporů, neboť v případě odmítnutí přihlášky pro opožděnost jde pouze o formální vady, a nikoli o věcný přezkum. Proto není v případě odmítnutí přihlášky pohledávky pro opožděnost obnova řízení přípustná, a proto také posoudil závěry usnesení městského soudu jako věcně správné.
Nejvyšší soud konstatoval, že usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky, jímž ve smyslu §185 insolvenčního zákona účast dotčeného věřitele v insolvenčním řízení končí, je usnesením vydaným v insolvenčním řízení a nejde o rozhodnutí vydané v rámci incidenčního sporu. Toto usnesení je deklaratorní povahy a pouze konstatuje existenci skutečnosti (opožděnost podání přihlášky), se kterou zákon spojuje příslušné následky a je možné jej napadnout odvoláním. Obnova řízení pak není přípustná zejména proto, že toto usnesení je stále součástí insolvenčního řízení a obnova řízení není přípustná ani proti jeho části. Všechny tři soudy tak setrvaly na stanovisku, že obnova řízení není přípustná pro celé insolvenční řízení, ani pro jednotlivá dílčí řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy mají v řízení o jeho pohledávce uloženo provést i jiné důkazy, než byly účastníky řízení navrženy. Tím má být dosaženo maximální objektivizace rozhodnutí insolvenčního soudu, zejména s ohledem na tvrzenou nepřípustnost obnovy řízení. Dále namítá formalistický a mechanický výklad práva soudy, kterým mu znemožnily uplatnit důkaz, který pro něj mohl znamenat příznivější výsledek ve věci. Tento jejich výklad je právně nesprávný, neboť závěr o nemožnosti obnovy řízení v insolvenčním řízení je jak právně vadný, tak v rozporu s ústavním pořádkem a subjektivními základními právy stěžovatele. Stěžovatel je tak odkázán na Ústavní soud, aby tento nepřiměřený výklad překlenul použitím principů ústavněprávních.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, včetně posouzení přípustnosti obnovy řízení, v konkrétním řízení. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.
Podstata sporu spočívá v tom, zda je žaloba na obnovu řízení, jakožto mimořádný opravný prostředek, přípustná i proti usnesením insolvenčního soudu dle §185 insolvenčního zákona, kterými se vyslovuje odmítnutí přihlášky pro opožděnost. Insolvenční zákon skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Tou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení (§5 insolvenčního zákona) je proto přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí (včetně usnesení o odmítnutí přihlášky pro opožděnost).
Současně lze však konstatovat, že vzhledem k dikci insolvenčního zákona může dojít k vyloučení obnovy insolvenčního řízení i v případech zjevných excesů, neboť obecné soudy jednají na základě zákona a nezkoumají věcnou opodstatněnost žaloby na obnovu řízení. Takový postup by však byl zcela zjevně v rozporu s korektivem spravedlnosti, který rovněž spadá do zásad insolvenčního řízení. K eliminaci těchto zjevných excesů, kterými by skutečně došlo k zásahu do subjektivních základních práv stěžovatelů (účastníků insolvenčního řízení), je proto určen Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech, pokud k tomu nedojde jiným zákonem předepsaným způsobem, tedy po vyčerpání všech efektivních prostředků, které má stěžovatel dispozici [viz §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Dotčení účastníci tím nejsou zcela zbaveni možnosti domoci se právní ochrany v těchto výjimečných situacích. V posuzovaném případě - a to i vzhledem k závěrům vysloveným Ústavním soudem v usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1559/13 - však k takovému excesu nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 21. 6. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu (rozvrh práce přístupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu