ECLI:CZ:US:2014:2.US.194.14.1
sp. zn. II. ÚS 194/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1/ České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2/ společnosti Plzeňský prazdroj, a. s., sídlem v Plzni, U Prazdroje 7, zastoupené JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Gruzínská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1899/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo dojít k porušení jejich základních práv garantovaných ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušeno mělo být rovněž ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 ve věci sp. zn. 35 Co 377/2012 i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012 ve věci sp. zn. 13 C 264/2010 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že právní závěr soudů první i druhé instance, že žalobce - Právovárečné měšťanstvo v Plzni - nemá právní subjektivitu (pročež je namístě zastavení řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu), není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, str. 53); projednávaná věc (viz níže) však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelé mohou k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. Právě skutečnost, že řízení bude v dané věci před obecnými soudy pokračovat, odlišuje projednávanou věc např. od věcí vedených pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 (ze které vzešel stěžovateli odkazovaný derogační nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/11) a sp. zn. II. ÚS 1456/11, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval: "Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces."
Pro výjimečný zásah Ústavního soudu - prizmatem stěžovateli tvrzené svévolnosti a překvapivosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí - ostatně nesvědčí ani skutečnost, že stěžejní právní otázka řešená v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neodporuje nejen závěrům jím odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, ale ani v dané věci potenciálně relevantním rozhodnutím Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 560/99, I. ÚS 563/03 a I. ÚS 834/06). Z tohoto důvodu není možno stěžovatelům přisvědčit, že by ústavní stížnost "svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy" stěžovatelů ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; jinými slovy, je namístě konstatovat, že přesah vlastních zájmů stěžovatelů (bez dalšího) z ústavní stížnosti nevyplývá, respektive že stěžovateli předkládané důvody přesahu vlastního zájmu nejsou prizmatem restriktivního výkladu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu podřaditelné pod jeho hypotézu [srov. komentáře k ustanovení §75 odst. 2 písm. a) in: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2., přepracované a rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, 2007 a Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, 2007], mimo jiné proto, že stěžovateli předkládaná tvrzení nejsou nikterak konkretizována (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. II. ÚS 756/06).
V souladu se svojí ustálenou judikaturou tak Ústavní soud neshledal, že by napadené kasační rozhodnutí bylo lze považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud současně připomíná, že napadené usnesení dovolacího soudu nebrání stěžovatelům v dalším řízení efektivně hájit svoje práva, stejně jako se jim tím neklade žádná překážka k případné ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 1493/08). Nic tedy nebrání stěžovatelům, aby v budoucnu napadli ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v dané věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospějí-li k závěru, že (taktéž) v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Radovan Suchánek
soudce zpravodaj