ECLI:CZ:US:2014:2.US.1954.13.1
sp. zn. II. ÚS 1954/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti GANT Czech Republic s.r.o., sídlem Krocínovská 802/1, Praha 6, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2011 č. j. 23 Co 659/2010-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka (v původním řízení před obecnými soudy žalobkyně) se domáhala žalobou nároků plynoucích z pojistné smlouvy. Nalézací soud mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že nárok na výplatu pojistného plnění ve výši Kč 1.845.295,- je co do základu opodstatněn, přičemž o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. V odvolacím řízení změnil krajský soud rozsudek nalézacího soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení.
V dovolacím řízení shledal Nejvyšší soud dovolání jako přípustné, pokud jde o meritum věci, a nepřípustné pokud jde o výroky týkající se nepřiznání nákladů řízení. Dovolání tak zčásti zamítl a zčásti odmítl.
V podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze rozhodnutí krajského soudu, přičemž výrokem I. rozhodnutí krajského soudu bylo změněno rozhodnutí soudu nalézacího a žaloba byla zamítnuta, výrokem II. nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení náklady nalézacího řízení a výrokem III. nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení náklady odvolacího řízení.
Ústavní soud nejprve posoudil splnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno 24. 2. 2011. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena 24. 6. 2013. Stěžovatelka dovozuje dodržení lhůty pro podání ústavní stížností tvrzením, že rozsudek Nejvyššího soudu byl právnímu zástupci doručen dne 13. 5. 2013. Jde tedy o (byť explicitně nevyslovenou) argumentaci aplikací §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku".
Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky neodmítl jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (tedy jako tzv. nenárokové dovolání), nýbrž dovolání meritorně projednal, pokud jde o podstatu věci, tedy o výrok I. odvolacího soudu, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.
Aplikace uvedeného ustanovení pro zdůvodnění dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti je tudíž nepřípadná a ústavní stížnost musí být, pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku Krajského soudu, odmítnuta jako opožděná.
Pokud jde o napadené výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, které se týkaly nákladů řízení, a ve vztahu k nimž bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, ani zde nelze dovozovat dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikací §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně ani nijak ve prospěch této konstrukce neargumentuje. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatelky konstatoval, že proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003.
Ústavní soud má za to, a to s ohledem na dosavadní známou judikaturu dovolacího soudu (vedle výše uvedeného rozhodnutí též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1627/2006, sp. zn. 32 Cdo 280/2008 či sp. zn. 23 Cdo 1198/2008 a řada dalších), jakož i publikovaná stanoviska doktríny (zejm. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1874, s. 1888), že ve vztahu k výrokům II. a III. rozhodnutí krajského soudu, týkajících se nákladů řízení, bylo odmítnutí dovolání zcela předvídatelné. Dané odmítnutí tudíž nelze kvalifikovat jako "nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu", tedy srovnatelné s případy, na které §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dopadá, tedy případy, kdy dovolací soud posuzoval tzv. nenároková dovolání spočívající ve zhodnocení "zásadního právního významu" předestřené právní otázky a kdy pro dovolatele, resp. následně stěžovatele před Ústavním soudem mohlo být předem nejisté (z hlediska zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), zda bude dovolání jako přípustné vůbec projednáno. V projednávaném případě však o nepřípustnost dovolání závisející na uvážení dovolacího soudu nejde, tudíž pravidla pro počítání běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti vymezená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nelze v tomto případě aplikovat.
Ani ve vztahu k výrokům II. a III. rozhodnutí krajského soudu tudíž není možno počítat lhůtu až od doručení rozsudku Nejvyššího soudu (ústavní stížností nenapadeného), nýbrž již od doručení ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu.
S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána po více než dvou letech od vydání rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno, lze uzavřít, že je nutno považovat ústavní stížnost za opožděnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka