ECLI:CZ:US:2014:2.US.1967.12.1
sp. zn. II. ÚS 1967/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Michaely Veselé, zastoupené Mgr. Kateřinou Hrubou, advokátkou se sídlem 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 6 C 269/2011-66 ze dne 16. února 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje o zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv plynoucích z čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku rozhodnutím ze dne 4. července 2001, č. j. 7 C 1471/99-23, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalobci - Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s. - částku 200 Kč z titulu údajného porušení podmínek přepravní smlouvy v důsledku přepravy bez platného jízdního dokladu, jež zahrnovala nezaplacené jízdné a stanovenou přirážku v dopravě. Dále prvoinstanční soud stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobci částku 1 170 Kč jakožto náhradu nákladů řízení. Následně byla na majetek stěžovatelky nařízena exekuce rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 25. března 2011, č. j. 58 EXE 119/2011-11.
Rozhodnutí prvoinstančního soudu ze dne 4. července 2001 bylo k návrhu stěžovatelky zrušeno rozhodnutím Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. září 2011, č. j. 6 C 117/2011-28, z důvodu zmatečnosti konstruovaného ustanovením §229 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále též "o. s. ř."), jenž byl shledán v nesplnění základního předpokladu ustanovení procesního opatrovníka ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. Prvoinstanční soud po zrušení původního rozhodnutí věc znovu projednal pod sp. zn. 6 C 269/2011 a žalobě opět vyhověl, přičemž žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 550 Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Je přesvědčena, že shora označený rozsudek Okresního soudu v Mělníku vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování, čímž zásah do citovaných práv stěžovatelky nabývá ústavněprávního rozměru. Pochybení okresního soudu spatřuje zejména v postupu při opětovném projednání věci, tj. po zrušení původního rozsudku pro zmatečnost, v jehož průběhu prý rezignoval na garanci práv plynoucích ze zásady fair procesu, neboť své rozhodnutí založil na skutkovém stavu zjištěném na základě dokazování v průběhu původního řízení, z něhož vzešlo zmatečné rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že žalobce v nově projednávaném řízení před soudem prvního stupně navzdory soudní výzvě nedoložil žádné důkazy, jimiž by podložil svůj nárok. Dále prvoinstančnímu soudu vytýká nedostatečnost vyložení a zdůvodnění právní argumentace obsažené v odůvodnění předmětného rozsudku. Stěžovatelka je názoru, že neúplnost a nepřesvědčivost napadeného rozhodnutí způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž brojí proti výroku, jímž se jí ukládá povinnost nahradit náklady řízení vzniknuvší v souvislosti s právním zastoupením žalobce. Stěžovatelka uvedené tvrzení podkládá právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 29. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3923/11, jímž byla deklarována nemožnost uplatnění nároku na náhradu nákladů za zastoupení advokátem v tzv. bagatelních věcech, jelikož je nelze pokládat za účelně vynaložené. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je patrné, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje námitky k prováděnému dokazování uplatňované v průběhu řízení před soudem první instance. Nicméně okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednění důkazů provedených v původním zmatečném řízení v nepřítomnosti stěžovatelky popírá a konstatuje jejich irelevanci pro nové rozhodování ve věci. O důvodnosti žaloby rozhodl okresní soud na základě nově provedeného dokazování. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě provedení důkazu listinou ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 1471/99, nikoli tedy na základě hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti městskému přepravnímu řádu (vyhláška hl. m. Prahy č. 127/1964 Sb. ve znění pozdějších změn). Okresní soud odkazuje především na list číslo 28, jenž svědčí o sepsání listiny prokazující nárok uplatněný žalobcem. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí je zřejmé, že soud dostatečným způsobem vymezil rámec podkladů pro své rozhodování ve věci po zrušení původního rozhodnutí pro zmatečnost, přičemž důkazy prováděné v původním řízení nezohlednil, čímž nemohl porušit stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje rovněž s rozhodnutím o uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení co do nákladů právního zastoupení. Ústavní soud již ve své předchozí rozhodovací praxi konstatoval, že otázky týkající se nákladů řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť spor ohledně jejich náhrady obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. listopadu 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této problematice ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení nákladových výroků se uchyluje toliko v případě extrémního vybočení ze zákonem stanovených limitů, jež vykazuje známky svévole. Takové nedostatky však v předmětném rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje. Okresní soud neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů jako neúčelně vynaložených a v důsledku plné úspěšnosti žalobce ve věci uložil stěžovatelce povinnost k jejich úhradě dle §142 odst. 1 o. s. ř. v kombinaci s §151 odst. 1 o. s. ř. Posouzení účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení ponechává občanský soudní řád úvaze obecných soudů. Ústavní soud se k této skutečnosti vyjádřil kupříkladu v rozhodnutí ze dne 27. prosince 2011, sp. zn. IV ÚS 2771/11, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní.
Požadavek účelnosti vynaložených nákladů řízení vyjádřený v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. zakládá ochranu před zneužíváním oprávnění na nahrazení nákladů, jež vznikly v průběhu řízení. V projednávané věci však nelze v uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem spatřovat známky zneužití. Ústavní soud tedy pokládá postup Okresního soudu v Mělníku v projednávané věci za ústavně konformní, a není tak dán důvod pro jeho kasační zásah.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu