ECLI:CZ:US:2014:2.US.198.14.1
sp. zn. II. ÚS 198/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Blažence, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Nádražní 9, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2754/2013-217 ze dne 4. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 50/2013-194 ze dne 6. 5. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 98/2011-165 ze dne 2. 10. 2012, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §268 odst. 1 a §371 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších změn, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zrušení dílčích ustanovení právního předpisu.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal doplatku náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl v souvislosti s pracovním úrazem. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že svou ústavní stížností brojí proti zákonnému postupu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jelikož nedůvodně vytváří nerovnost mezi zdravým pracujícím člověkem a člověkem, který utrpěl pracovní úraz, a proto objektivně není schopen pracovat v zaměstnání a na pozici, na které pracoval před tímto úrazem, což v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i zákonná ustanovení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
Návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení zákoníku práce je Ústavní soud nucen odmítnout pro neoprávněnost navrhovatele, poněvadž stěžovatel není k podání takového návrhu aktivně legitimován, když napadená zákonná ustanovení nebyla v posuzované právní věci stěžovatele soudy aplikována (kterážto skutečnost představuje podmínku pro uplatnění návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu). Sluší se poznamenat, že vzhledem k dikci §364 odst. 8 zákona č. 262/2006 Sb. musely být a také i byly použity dosavadní právní předpisy, konkrétně ustanovení §190 a násl. dnes již neplatného zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.), na nichž jsou rozhodnutí obecných soudů v otázce posouzení nároku z pracovního poměru založena.
Pokud jde o vlastní soudní rozhodnutí, stěžovatel je toliko zpochybňuje skrze napadenou právní úpravu (která však nebyla v souzené věci aplikována) a poukazuje na to, že kdyby byl neutrpěl pracovní úraz a pracoval na stále stejné pozici, dosahoval by dnes, s ohledem na možnost získání platného osvědčení o svářečských zkouškách, jeřábnický a vazačský průkaz a téměř třicetiletou praxi v oboru, průměrného výdělku ve výši kolem 30 000 Kč, tedy o zhruba 10 000 Kč více, než mu nyní přísluší na náhradě škody z pracovního úrazu.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou ještě nečiní.
Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele stran nedostačujícího průměrného výdělku, z něhož soudy při posuzování nároku na doplatek náhrady škody na zdraví vycházely, poukazuje na to, že obecné soudy co do výše průměrného výdělku vyšly z řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 342/2004, v němž stěžovatel souhlasil s jeho stanovením, resp. tuto výši v něm sám nastolil s tím, že zjištěný výdělek před vznikem škody vycházející z předchozího rozhodnutí pak byl valorizován v souladu s §202 odst. 2 předchozího zákoníku práce (srov. str. 7 a str. 9 prvoinstančního rozhodnutí). Tento závěr nalézacího soudu stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil, ač šlo o stěžejní moment v jeho rozhodnutí (vedle promlčení části nároku). Ústavní soud tak nemohl přesvědčivě dospět k závěru o tom, že rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně nekonformní, resp. že by obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a akcesorický návrh na zrušení ustanovení §268 odst. 1 a §371 platného zákoníku práce dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona pro neoprávněnost navrhovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu