ECLI:CZ:US:2014:2.US.2059.14.1
sp. zn. II. ÚS 2059/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. P. a 2) P. P., obou zastoupených Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 2. 2013, č. j. 1 T 113/2012-821, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2013, č. j. 8 To 229/2013-905 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 7 Tdo 382/2014-67, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem, kterým Krajský soud v Plzni zčásti změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Rokycanech, a zčásti mu věc vrátil, byli stěžovatelé shledáni vinnými z přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a k peněžitému trestu v celkové výši 50.000 Kč. Tohoto přečinu se měli dopustit tím, že v rámci své pracovní činnosti odcizili z kamionových návěsů celkem 18.894 prázdných zálohovaných lahví určených pro společnost Plzeňský Prazdroj a. s., čímž jí způsobili škodu ve výši 56.682 Kč.
3. Krajský soud opřel své závěry o vině stěžovatelů za prvé o skutečnost, že stěžovatelé v předmětné době odevzdávali v plzeňské prodejně Makro značné množství lahví. Zároveň policejní protokoly prokazují, že ve stejné době docházelo ke ztrátě přesně určeného množství lahví z přepravovaných zásilek, kterou zajišťoval jeden ze stěžovatelů, přičemž nákladové listy a vrácenky dokládají, že mezi nakládkou a vyložením nákladu byla vždy několikadenní prodleva. Za klíčový důkaz pak soud považoval pachové stopy stěžovatelů nalezené na inkriminovaných přepravkách a taktéž skutečnost, že láhve vždy chyběly ve vnitřním prostoru palet, takže nemohly být odcizeny již před naložením. Ačkoliv tedy žádný důkazní prostředek přímo nedokládal, že by právě stěžovatelé spáchali uvedenou krádež, skutkový stav dle krajského soudu v těchto případech nevzbuzoval důvodné pochybnosti, a proto shledal stěžovatele vinnými. Dovolání stěžovatelů zamítl Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím, neboť neshledal, že by ve věci rozhodoval vyloučený orgán, že by obvinění neměli obhájce, ačkoli ho mít měli, ani že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelů zasáhlo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a do práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, rozhodovaly podjaté orgány, což namítali po celou dobu řízení a odvolací ani dovolací soud se s tímto argumentem řádně nevypořádaly. Dále stěžovatelé soudí, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly s náležitou péčí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti především brojí proti tomu, že soud vycházel z jediného důkazu - pachových stop, které ale mohly trpět nepřesnostmi (pachová stopa stěžovatelů mohla být např. zaznamenána skrze policisty provádějící úkony) a jejichž provedení se navíc oni sami ani jejich obhájce nemohli zúčastnit, čímž bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na obhajobu. Stejně tak stěžovatelé nesouhlasí i s dalším stavem dokazování, kdy s námitkami a důkazy svědčícími v jejich prospěch se soudy nikterak nevypořádaly nebo je odmítly provést, ačkoli byly pro zpochybnění obžaloby klíčové. Podobně nesouhlasí se zjištěnou výši škody poškozeného, kterou krajský soud určil chybně a navíc se při jejím určení nepřidržel zásad pro stanovení náhrady škody, plynoucích ze soukromoprávních předpisů. Celkově prý tedy došlo k porušení zásady "in dubio pro reo", když není jednoznačně prokázáno, že lahve, které při vykládkách chyběly, odcizili právě stěžovatelé. Závěrem stěžovatelé napadají též rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nesprávně vypořádal s jejich argumentací a "podtrhl" všechna porušení základních práv a svobod vzniknuvších postupy předcházejících instancí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaných spisů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti již opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, neboť vzhledem k zásadě přímosti dokazování by Ústavní soud mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Těchto práv se dovolávají v ústavní stížnosti též stěžovatelé, nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím soudů žádné z těchto práv nebylo dotčeno.
8. Stěžovatelé předně tvrdí, že bylo zasaženo do jejich práva na zákonného soudce, neboť v trestním řízení rozhodovaly podjaté orgány. Nenamítají proto pouze porušení práva na zákonného "soudce", nýbrž tvrdí, že podjaté osoby rozhodovaly v přípravném řízení trestním a v řízení před okresním soudem. Konkrétně, vedoucím rozhodujícího orgánu Policie byl otec J. H., který byl z podnětu stěžovatelů trestně stíhán a odsouzen pro spáchání trestného činu podvodu. Dále namítli, že dozorujícím státním zástupcem byla stejná osoba a rovněž rozhodující soudkyní v řízení před soudem I. stupně byla tatáž osoba.
9. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil k interpretaci základního práva na zákonného soudce a do jeho rámce podřadil (kromě procesních pravidel při určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, nebo při přidělování soudní agendy a určení složení senátů) i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti [viz nález sp. zn. III. ÚS 162/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 129/12 SbNU 235) nebo nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169)].
10. Protože však stěžovatelé nezpochybňují pouze podjatost soudkyně Okresního soudu v Rokycanech, nýbrž také policisty a státního zástupce, je vhodné nejprve uvést, že čl. 38 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na zákonného soudce a nikoliv tedy i na další orgány činné v trestním řízení. Současně však Ústavní soud pokládá za zcela jednoznačné, že atribut nezávislosti i nestrannosti se vztahuje na všechny orgány činné v trestním řízení. Proto např. podle ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu platí, že "[z] vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení." Z hlediska požadavku nepodjatosti je přitom důležité, zda účastníci řízení měli možnost brojit proti této podjatosti a zda se těmito námitkami soud či jiný orgán zabýval.
11. Tak tomu však v případě stěžovatelů bylo, neboť z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že námitka podjatosti vůči oddělení policie vyšetřující trestnou činnost v přípravném řízení byla stěžovateli vznesena a bylo o ní řádně rozhodnuto (č. l. 528). Vedoucí oddělení hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje v tomto usnesení ze dne 17. 7. 2012 uvedla, že je sice skutečně pravdou, že otec J. H. (I. H.) byl ve funkci vedoucího oddělení hospodářské kriminality v době, kdy proti jeho synovi bylo jiným policejním útvarem vedeno trestní řízení, nicméně funkci vykonával jen do 31. 10. 2011 a poté odešel do civilu. Trestní řízení proti stěžovatelům však bylo vedeno objektivně a zákonným způsobem a trestní řízení vedené proti J. H. nemělo a nemá žádný vztah s trestním řízením vedeným proti stěžovatelům. O stížnosti proti tomuto usnesení následně rozhodlo zamítavě Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje dne 24. 8. 2012 (č. l. 576), které především uvedlo, že policejní orgán postupoval objektivně a v souladu se zákonem a že nebylo zjištěno, že by I. H. v předmětné trestní věci vykonával nějaké úkony trestního řízení. K tomu Ústavní soud navíc dodává, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelů bylo vydáno dne 19. 3. 2012 (č. l. 332), tedy až poté, co otec J. H. odešel do civilu. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by se touto námitkou podjatosti obecné soudy vůbec nezabývaly, poněvadž ty v důvodnění napadených rozhodnutí (viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu) odkázaly na inkriminovaná rozhodnutí o námitce podjatosti a konstatovaly, že zvolený postup dostojí požadavkům ústavnosti, neboť o námitkách stěžovatele bylo rozhodnuto ve zvláštním řízení, jehož výsledky nepovažovaly soudy za nutné přehodnocovat.
12. Ve věci v ústavní stížnosti vznášené námitky podjatosti vůči dozorující státní zástupkyni a soudkyni okresního soudu pak Ústavní soud z obsahu spisu nezjistil, že by námitka podjatosti vůči těmto osobám byla řádně vznesena v průběhu řízení před obecnými soudy, a ostatně i proto se Nejvyšší soud odmítl touto námitkou podjatosti zabývat, neboť nebyla uplatněna před rozhodnutím soudu druhého stupně. Proto ji nemůže věcně projednat ani Ústavní soud, poněvadž pokud stěžovatelé považovali dotčené osoby za podjaté, nic jim nebránilo námitku podjatosti vůči nim vznést. Pokud tak neučinili, nevyužili možností nabízených trestním řádem k ochraně svých práv a nemohou se jich nyní dovolávat v řízení o ústavní stížnosti. Nad tento rámec je pak třeba uvést, že formulace této námitky, spočívající pouze v tom, že dozorujícím státním zástupcem byla stejná osoba a rovněž rozhodující soudkyní v řízení před soudem I. stupně byla tatáž osoba, jako v jiném trestním řízení, vedeném proti J. H., vůbec nijak nevysvětluje, z jakého důvodu by tyto osoby vlastně měly být z projednávání a rozhodování této konkrétní věci vyloučeny.
13. Stěžovatelé dále brojí proti způsobu provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud zde znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva stěžovatelů, zejména právo na spravedlivý proces. Pochybení této intenzity však neshledal, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů lze považovat za konsistentní a vycházející z provedeného dokazování.
14. Ústavní soud předně odmítá argument stěžovatelů, že jediným důvodem pro shledání jejich viny byly zajištěné pachové stopy. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu totiž plyne, že byť byl tento důkaz vysoce důležitý, nešlo o jediný důkaz, který vedl k závěru o vině stěžovatelů. Naopak krajský soud vyjmenoval též další skutečnosti nasvědčující tomu, že právě stěžovatelé spáchali inkriminovaný trestný čin, a ve svém souhrnu dokládající stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ostatně ve většině skutků tyto pochybnosti krajský soud shledal, a proto věc vrátil soudu prvého stupně). Stejně tak se obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly s námitkou stěžovatelů ohledně provedení identifikace a porovnání pachových stop z místa činu a pachových vzorků z těl obviněných metodou pachové identifikace (viz s. 12 rozhodnutí krajského soudu a s. 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu), přičemž s jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje a neshledává, že by postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo na obhajobu. Zároveň stěžovatelé nemají pravdu, že by soudy ignorovaly nebo nezohledňovaly jejich námitky a důkazy jimi navrhované, neboť v odůvodněních napadených rozhodnutí se s těmito námitkami vesměs vypořádaly a taktéž uvedly, proč považují takto zjištěný stav věci za dostatečný (viz především s. 5 - 6 rozsudku krajského soudu). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou tak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
15. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě, neboť nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Argumenty stěžovatelů lze spíše pokládat za polemiku s vyřčenými závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není již zmíněnou "třetí instancí", nemá důvod zabývat. Uvedenou domněnku potvrzuje též skutečnost, že mnohé argumenty obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty předestřenými v dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.
16. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku, týkající se určené výše náhrady škody. K rozhodování o náhradě škody v trestním řízení Ústavní soud již dříve uvedl, že aby bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotně právní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.). Dosavadní trestní řízení tak musí dát pro přiznání nároku na náhradu škody dostatečný podklad pro závěr o tom, že škoda vznikla, a případně o její výši. Pouze pokud by nebyly splněny tyto zákonné předpoklady pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení, a přesto by byl stěžovatel odsouzen k náhradě škody v adhezním řízení, bylo by porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009 (N 218/55 SbNU 47)].
17. Pokud Ústavní soud s těmito zásadami konfrontoval postup obecných soudů v nyní projednávané věci, shledal, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal s důvodem vzniku škody, neboť považoval za prokázané, že předmětné množství láhví patřící poškozenému odcizili stěžovatelé, čímž porušili povinnost nezasahovat bez právního důvodu do vlastnického práva třetí osoby. Ohledně těchto závěrů nemá Ústavní soud pochybnosti. Výši škody pak soud určil na základě součinu počtů odcizených láhví a jednotkové ceny za odevzdání lahve v obchodě v České republice. Proti takto určené výši stěžovatelé též v ústavní stížnosti brojí, zde však musí Ústavní soud konstatovat, že tuto námitku prvně vznáší až před zdejším soudem (v podaném dovolání jí nijak neargumentovali). Vzhledem k tomu, že činnost Ústavního soudu je založena na principech subsidiarity a minimalizace zásahu do sféry jiných orgánů veřejné moci, nemůže přezkoumávat námitky, jež zcela jednoznačně mohly být vzneseny již v řízení před obecnými soudy. Proto nemohl Ústavní soud ani této námitce stěžovatelů přisvědčit.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost soudních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu