ECLI:CZ:US:2014:2.US.207.14.1
sp. zn. II. ÚS 207/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Alexandra Nestěry, zastoupeného JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 45 T 17/2010 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo podle §231 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), za použití §223 odst. 1 trestního řádu, z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele a dalších obviněných, pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a rovněž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, kterým bylo usnesení městského soudu potvrzeno.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika s názorem Nejvyššího soudu stran účastenství na amnestii podle rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., kdy stěžovatel rozporuje Nejvyšším soudem užitý způsob počítání počátku a běhu příslušné doby dle čl. II amnestijního rozhodnutí.
Stěžovatel odkazuje na právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.
V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2681/07).
Stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před obecnými soudy dosud neskončilo. Ústavní stížnost je tedy předčasná (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1010/13, IV. ÚS 2391/13).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k principu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj