ECLI:CZ:US:2014:2.US.2117.13.1
sp. zn. II. ÚS 2117/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jana Erbrta, zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1144, 504 01, Nový Bydžov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3439/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu došlo 9. 7. 2013 podání označené jako ústavní stížnost směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhující zároveň zrušení "ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů". Jako "navrhovatel" je označen ing. Jan Erbrt. Podání je podepsáno Mgr. Helenou Erbrtovou, obecnou zmocněnkyní navrhovatele a zároveň matkou navrhovatele. K podání je přiložena plná moc navrhovatele udělená jeho obecné zmocněnkyni.
Stěžovatel byl Ústavním soudem 22. 7. 2013 upozorněn na formální vady podání s tím, že není projednatelné jako ústavní stížnost pro absenci povinného zastoupení advokátem a byla mu určena lhůta k nápravě. Ústavní soud doručoval výzvu na adresu, kterou stěžovatel ve svém podání uvedl. Na tuto adresu uvedenou stěžovatelem se však doručit nepodařilo.
Navrhovatel poté sám kontaktoval Ústavní soud s tím, že se dozvěděl, že mu byla údajně doručována písemnost z Ústavního soudu, jejíž obsah však nezná. Ústavní soud výzvu stěžovateli zaslal opětovně, přičemž dne 11. 9. 2013 obdržel Ústavní soud "doplnění ústavní stížnosti" již v zastoupení advokátem v záhlaví uvedeným, včetně řádné plné moci. Jak Ústavní soud zjistil z evidence obyvatel, uvedl stěžovatel v podání jinou adresu, než na které je v evidenci obyvatel veden (stejná ulice i město, pouze odlišné číslo popisné).
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na důvody, které uvedl v původní ústavní stížnosti a zároveň uvádí, že "ústavní stížnost směřuje pouze proti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud v podané ústavní stížnosti navrhuji i něco jiného, požaduji, aby k tomu nebylo dále přihlíženo, a beru ústavní stížnost v tomto ohledu částečně zpět".
Jak zjistil Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nenaplnění dovolacích důvodů. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ve věci návrhu na povolení obnovy řízení.
Argumentace stěžovatele v podání ze dne 9. 7. 2013 neobsahuje jakoukoli relevantní argumentaci ve vztahu k řízení o povolení obnovy, resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoli byl stěžovatel ve shora uvedené výzvě vedle nutnosti doložení právního zastoupení výslovně upozorněn na povinnost tvrzení a ústavněprávní argumentace ve vztahu k napadenému rozhodnutí, obsahuje stručné doplnění ústavní stížnosti pouze výhrady vůči původnímu řízení, o jehož obnovu bylo usilováno, nikoli výhrady ve vztahu k řízení, které bylo zakončeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Jádro výtek stěžovatele ve vztahu k původnímu řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, se týká tvrzeného nesprávného doručování, resp. doručování fikcí. Jak z rozhodnutí dovolacího soudu zjistil Ústavní soud, bylo důvodem zamítnutí návrhu na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty tří let, ve které je možno návrh na obnovu řízení podat.
V ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k původnímu řízení mj. uvádí, že "asi za dva roky jeho matka náhodou zjistila", že je "odsouzen za černý odběr plynu", přičemž poté jel na Okresní soud v Jičíně "vyhledat rozsudek". Z uvedeného tvrzení je zjevné, že splnit tříletou objektivní lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení bylo v možnostech stěžovatele.
Z tvrzení předestřených v ústavní stížnosti nelze jakkoli dovodit, že by Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání jako nepřípustné, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ostatně ze samotného chování stěžovatele, kdy v prvním podání adresovanému Ústavnímu soudu sám uvedl kontaktní adresu, na kterou se mu Ústavní soud následně snažil doručit výzvu k doplnění podání, a jejíž relevanci v další komunikaci vzápětí stěžovatel zpochybnil s tím, že na této adrese již od roku 1989 nebydlí a že je mu tudíž chybně doručováno (a to i ze strany Ústavního soudu), nesvědčí o příliš odpovědném přístupu stěžovatele ke komunikaci s jinými subjekty.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Soudkyně Dagmar Lastovecká uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazena soudcem Radovanem Suchánkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu