ECLI:CZ:US:2014:2.US.2176.14.1
sp. zn. II. ÚS 2176/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Duhajského, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2014 č. j. 36 Co 674/2013-82, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 26. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky řízení ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a také jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení, se stěžovatel žalobou domáhal původně zaplacení částky 26.516,40 Kč s příslušenstvím (tato částka představovala přeplatek, který stěžovatel zaplatil exekutorovi po nařízení exekuce na svůj majetek). Dříve, než soud prvního stupně ve věci jednal, ale vzal stěžovatel žalobu co do jistiny ve výši 20.171,90 Kč zpět s tím, že tato částka mu byla jako přeplatek z exekuce vrácena na účet. Následně Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 113 C 24/2013-181-71, uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 546 Kč; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku není odvolání přípustné.
3. Stěžovatel přesto odvolání podal. Argumentoval zejména tím, že původně byla žalována částka 26.516,40 Kč. I z toho důvodu je tedy podle stěžovatele jeho odvolání přípustné, nehledě na výši žalovaného příslušenství. Krajský soud však usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností této argumentaci nepřisvědčil. Poukázal na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb. a ve znění zákona č. 7/2009 Sb., podle něhož "[o]dvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání" [pozn. ÚS: zákonem č. 7/2009 Sb. bylo citované ustanovení změněno potud, že plnění nepřevyšující 2.000 Kč bylo nahrazeno plněním nepřevyšujícím 10.000 Kč]. Podle krajského soudu tedy po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelem okresní soud pokračoval v řízení již jen ohledně částky ve výši 6.344,50 Kč s úrokem z prodlení a ohledně úroku z prodlení z částky, pro níž bylo řízení zastaveno, to je z částky 25.171,90 Kč. Ve výroku napadeného rozsudku tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč. Protože v daném případě nebylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání nebo pro uznání, odvolání stěžovatele ani podle krajského soudu není přípustné, když pro posouzení přípustnosti odvolání je rozhodná výše požadovaného plnění v době vyhlášení rozsudku, tedy částka, o které okresní soud rozsudkem rozhodl.
4. V návaznosti na uvedené stěžovatel v rámci své stížnostní argumentace setrvává na názoru, že při posouzení přípustnosti odvolání mělo být v jeho věci vycházeno z výše původně žalované částky. Hranice 10.000 Kč, která má být hranicí pro stanovení, co je a není bagatelní věc, je podle stěžovatele stanovena nepřiměřeně vysoko. Omezení možnosti podat odvolání takto vysokou hranicí je nutno podle stěžovatelova názoru považovat ze strany státní moci za postup v rozporu s ústavně zaručeným právem každého domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel si sice je vědom odlišného právního závěru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 [N 128/31 SbNU 149; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], nicméně má za to, že tento závěr není dostatečně v uvedeném rozhodnutí odůvodněn, neboť pouhý odkaz na čl. 2 Protokolu č. 7 připojeného k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nepostačuje k potvrzení závěrů, že jednostupňové řízení, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že napadené usnesení krajského soudu vycházelo z kogentního znění ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z citovaného ustanovení je tak zřejmé, že relevantní je výše peněžitého plnění, o němž soud rozhodl; nikoliv které bylo původně učiněno předmětem řízení. Rozhodná je tedy výše plnění v době rozhodování soudu prvního stupně, tedy částka, kterou žalobce požadoval zaplatit v době, kdy soud prvního stupně vyhlásil rozsudek. Při určení výše plnění se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, tj. k úrokům z prodlení, poplatku z prodlení a nákladům spojeným s uplatněním pohledávky včetně nákladů řízení. Tento výklad je dle Ústavního soudu zcela logický, neboť v opačném případě by mohly nastat absurdní a zákonodárcem zjevně nechtěné důsledky, kdy by např. žalobce nejprve zcela účelově u soudu požadoval nebagatelní finanční částku, nicméně hned poté by vzal návrh zčásti zpět tak, aby soud mohl rozhodovat o výši částky, kterou však požadoval ve skutečnosti již na počátku. Tím by si zcela účelově zajistil (případný) přezkum odvolacím soudem i přesto, že by se jednalo o bagatelní částku fakticky od počátku řízení před prvostupňovým soudem.
8. Jestliže se tedy v nyní projednávané věci stěžovatel původně domáhal zaplacení částky 26.516,40 Kč, nicméně dne 23. 4. 2013 žalobu co do jistiny ve výši 20.171,90 Kč vzal zpět a proto ohledně této části návrhu soud řízení zastavil, je zcela zřejmé, že řízení dále pokračovalo již jen ve zbytku původně požadované částky, tedy co do výše 6.344,50 Kč s příslušenstvím. Krajský soud proto za této situace neměl jinou zákonnou možnost než odvolání odmítnout jako nepřípustné. V jeho postupu, striktně vycházejícím z kogentního znění zákona, proto nelze spatřovat protiústavní libovůli či jiný exces, který by mohl vést k zásahu Ústavního soudu.
9. Lze tak uzavřít, že nepřípustnost odvolání v této věci byla zcela zřejmá, stěžovatel (zastoupen advokátkou) o ní byl řádně a výslovně poučen v citovaném rozsudku okresního soudu a jestliže za této situace odvolání přesto podal, nemohlo pro něj být odmítavé usnesení krajského soudu nikterak překvapivé či neočekávané. Okresní soud totiž na výši jistiny, o níž (po částečném zpětvzetí žaloby) dále vedl řízení a rozhodoval a od níž odvozoval i přípustnost odvolání, nazíral podle Ústavního soudu zcela správně; ostatně hlubší argumentace zpochybňující tento postup okresního soudu se v ústavní stížnosti neobjevuje. Proto lze i krajskému soudu těžko vytýkat, že se s postupem okresního soudu ztotožnil.
10. Ústavní soud v nyní projednávaném případě rovněž nesdílí ani stěžovatelovu výtku týkající se údajně nepřiměřeně vysoké hranice určující bagatelnost sporu ve smyslu opakovaně citovaného ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud i ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03 vyjádřil stanovisko, že každý právní řád generuje a nutně musí generovat určitý počet chyb. Účelem přezkumu je tyto nedostatky eliminovat, nikoliv je však zcela vyloučit. Jde tak o hledání rovnováhy mezi panstvím práva a efektivitou rozhodování. Ačkoli se tyto právní závěry Ústavního soudu týkají ještě stavu, kdy hranice bagatelnosti ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. byla stanovena ještě nižší částkou 2.000 Kč, stěžovatel nenabízí adekvátní argumentaci, tuto úpravu z ústavněprávního hlediska zpochybňující. Ústavní soud rovněž připomíná, že na ústavní úrovni neexistuje záruka dvojinstančnosti řízení v civilních věcech a jistě není bezpodmínečnou podmínkou nalézání spravedlnosti vytvářet systém opravných prostředků, nýbrž zejména vytvářet předpoklady pro co možná nejspravedlivější posouzení věci již v prvním stupni. Sám stěžovatel ovšem opět neuvádí nic, co by alespoň naznačovalo, že právě jemu se takového spravedlivého posouzení prvostupňovým soudem nedostalo. Konečně, jeho argumentace je značně nekonzistentní, když na straně jedné naznačuje, že zákonnou hranici bagatelních sporů považuje za příliš vysokou, nicméně na straně druhé tvrdí, že v dané věci nežaloval bagatelní částku, nýbrž k jejímu snížení došlo teprve v průběhu řízení, takže předmětné ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. na něj nemělo být vztaženo.
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu