ECLI:CZ:US:2014:2.US.2180.14.1
sp. zn. II. ÚS 2180/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PharmDr. Luďka Konvičky, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Okresního soudu v Olomouci dne 14. 4. 2014, č. j. 0 Nt 2481/2014-2, a proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému soudcem Okresního soudu v Olomouci dne 14. 4. 2014, č. j. 0 Nt 2484/2014-4, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, doplněnou dne 25. 7. 2014, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soud nařídil domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel čelí podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že (ve formě spolupachatelství) nejméně v období od 1. 1. 2009 do současnosti jako provozovatel lékárny předkládal zdravotním pojišťovnám k úhradě neoprávněně pozměněné lékařské recepty předepsané pacientům jejich ošetřujícími lékaři, případně sám vystavoval fiktivní lékařské recepty na konkrétní osoby, za účelem vylákání finančních plnění z těchto receptů vyplývajících, čímž měl Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a dalším zdravotním pojišťovnám způsobit škodu ve výši cca 5,5 mil. Kč. Dle odůvodnění napadených příkazů existovalo důvodné podezření, že v uvedených prostorách mohou být věci důležité pro trestní řízení, a zároveň bylo nezbytné, aby prohlídka byla provedena jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť odložením prohlídky až do doby po zahájení trestního stíhání by mohlo dojít ke zničení nebo ztrátě důkazů.
2. Uvedená rozhodnutí podle stěžovatele porušila jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny), zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a porušila též zásadu vázanosti soudců zákonem vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav trestního řízení, vedeného vůči jeho osobě, a následně rozporuje parametr neodkladnosti vydaných příkazů (viz §160 odst. 4 trestního řádu), neboť první úkony v jeho trestní věci byly zahájeny již v roce 2011. Zároveň vyvrací, že by byl pachatelem trestného činu, ze kterého je podezřelý. Obšírně též argumentuje, že mu provedené prohlídky znemožnily podnikat, neboť mu byly zabaveny věci nezbytné pro výkon provozu lékárny. Současně vytýká další pochybení policie spojené s prováděnými prohlídkami. Závěrem též upozorňuje, že provedená domovní prohlídka citelně zasáhla i do života jeho manželky a syna, přičemž jednáním policie došlo k poškození jeho dobrého jména a k narušení osobnostních práv.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených
rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
6. Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků či domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
7. Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti."
8. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán v souladu se zákonem, byl řádně odůvodněn a nebylo tedy zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod.
9. Pokud stěžovatel namítá, že provedené prohlídky nemohly být chápany jako neodkladné úkony, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost tohoto úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, především seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. V odůvodněních rozhodnutí napadených nyní projednávanou ústavní stížností okresní soud uvedl, z jakého důvodu považuje tyto úkony za neodkladné, když vyzdvihl jak účel trestního stíhání, možnost zmaření či ztížení dokazování, tak i důležitost důkazů, které mají být při prohlídkách zajištěny. Ačkoli lze použitá odůvodnění považovat za poměrně obecná, naplňují požadavky vyřčené výše citovanou judikaturou, a s ohledem na výše vyřčené obstojí při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
10. Co se týče posouzení přiměřenosti nařízené prohlídky (i s ohledem na zásah do životní a podnikatelské sféry stěžovatele), musí i zde Ústavní soud zdůraznit doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících páchání trestné činnosti v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětných příkazů; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť v odůvodnění příkazů je podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou uvedeny věci důležité pro trestní řízení, jichž se vydané příkazy týkají, a o nichž je důvodné podezření, že se v příslušných nemovitostech nacházejí. Z odůvodnění příkazů tedy nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut prohlídky jiných prostor dokonce zneužit. Zabavené věci mohly mít alespoň eventuální souvislost s trestním řízením, a proto nelze jejich zajištění považovat za neadekvátní. Ani v tomto bodě tedy nemůže dát Ústavní soud stěžovatelovi za pravdu.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených příkazů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Ústavní soud se pak hlouběji nezabýval stěžovatelovými argumenty zpochybňujícími skutkový stav jeho trestní věci, neboť předestřené argumenty se netýkají napadených rozhodnutí obecného soudu, nýbrž tvoří polemiku s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci stěžovatele, a Ústavnímu soudu nepřísluší v nynější fázi napadané postupy jakkoli přezkoumávat.
13. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť by to bylo s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti neúčelné.
14. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti nazývá své podání též stížností na postup orgánů činných v trestním řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že k vyřízení takto formulované a pojaté stížnosti není příslušný. V řízení o ústavních stížnostech totiž rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné. Součástí této pravomoci Ústavního soudu nicméně není posuzovat stížnosti na postup orgánů činných v trestním řízení tak, jak naznačuje stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu