ECLI:CZ:US:2014:2.US.2205.13.1
sp. zn. II. ÚS 2205/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace ICOM a.s. se sídlem Brněnská 2661/65, 586 49 Jihlava, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, 641 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 sp.zn. 39 (10) K 18/2002-3011 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 39 (10) K 18/2002-3014, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou 17. 7. 2013 a doplněnou podáním doručeným dne 25. 10. 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "konkursní soud") o dodatečném uznání části pohledávky správcem konkursní podstaty. Dále stěžovatelka podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2013 navrhuje odklad vykonatelnosti v záhlaví uvedených usnesení dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Návrh na zrušení usnesení konkursního soudu opírá stěžovatelka o rozpor s právem na spravedlivý proces a právem na soudní a jinou ochranu, které jsou garantované čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatelka domnívá, že uvedená usnesení jsou porušením závazku státu ukládat povinnosti toliko na základě zákona, který je stanoven čl. 4 odst. 1 Listiny. Závěrem stěžovatelka uvádí, že napadaná usnesení porušují právo svobodně podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, návrhu na odklad vykonatelnosti a přiložených dokumentů, včetně usnesení konkursního soudu a vyžádaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 15 Cm 134/2008-349, zjistil Ústavní soud následující.
Stěžovatelka je obchodní korporací, na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 39 (10) K 18/2002-1522, prohlášen konkurs dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"). Výroky ústavní stížností napadených usnesení konkursního soudu konstatují, že specifikované pohledávky konkursního věřitele č. 10 se pokládají u konkursního soudu za zajištěné. V odůvodnění se uvádí, že správce konkursní podstaty na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 19. 8. 2008 popřel pohledávky věřitele č. 10 ve výši 676.039.416 Kč. Podáními ke konkursnímu soudu ze dne 2. 8. 2012, ze dne 30. 4. 2013 (k usnesení sp. zn. 39 (10) K 18/2002-3011 se vztahují pouze tato dvě podání) a konečně opět ze dne 30. 4. 2013 (všechna tři podání se vztahují pouze k rozhodnutí sp. zn. 39 (10) K 18/2002-3014) však správce konkursní podstaty pohledávky dodatečně částečně uznal. Konkursní soud dále v odůvodnění konstatoval, že dané pohledávky sice byly popřeny dalšími dvěma věřiteli, avšak jejich účast v konkursním řízení následně zanikla. Proto postupoval dle §24 odst. 3 ZKV a s odůvodněním, že pohledávka byla nejprve popřena pouze správcem konkursní podstaty a žádným z konkursních věřitelů, správce následně pohledávku dodatečně uznal. Dále Ústavní soud zjistil, že dne 25. 9. 2008 byla Krajskému soudu v Brně doručena žaloba dle §23 odst. 2 ZKV podaná konkursním věřitelem č. 10, kterou se domáhal určení, že má za stěžovatelem pohledávku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 15 Cm 134/2008-349 rozhodl, že pohledávky, které jsou předmětem ústavní stížností napadaných rozhodnutí, jsou po právu. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal proti tomuto rozsudku ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 128/14. Ta byla usnesením ze dne 19. 2. 2014 odmítnuta.
Stěžovatelka se domnívá, že napadaná rozhodnutí konkursního soudu nesplňují požadavky zákona o konkursu a vyrovnání a současně představují zásah do ústavně zaručených práv. Důvodem je, že konkursní soud nedostál povinnosti svá rozhodnutí odůvodnit na základě konkrétních, podložených a přezkoumatelných skutečností. Stěžovatelka uvádí, že postupem konkursního soudu a jeho usneseními bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soud při svém rozhodování porušil ustanovení §24 odst. 3 ZKV. Podle názoru stěžovatelky může správce konkursní podstaty dodatečně uznat pouze tu pohledávku, kterou popřel on sám, nikoli takovou, která byla popřena byť jedním věřitelem. V projednávaném případě k takovým popěrným úkonům věřitelů došlo, a nic na tom nemění skutečnost, že následně byla ukončena jejich účast v konkursním řízení. Konkursní soud tak měl přihlédnout k okolnosti, že existovaly popěrné úkony ve vztahu k předmětné pohledávce věřitele č. 10, byť byly vzneseny věřiteli, jejichž účast v konkursním řízení následně zanikla. Soud tak neměl pouze formálně zjišťovat obsah dodatečného uznání pohledávky správcem konkursní podstaty a následně ho potvrdit svým usnesením.
Stěžovatelka dále konstatuje, že přestože došlo k zániku účasti popírajících věřitelů v konkursním řízení, nemohlo dojít k zániku účinků jimi učiněných popěrných úkonů. V tom odkazuje na názor vyslovený Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 21. července 2010, č.j. 29 Cdo 2099/2009 a usnesení ze dne 29. června 2011, č.j. 29 Cdo 813/2010. Konkursní soud se však podle jejího mínění touto skutečností vůbec nezabýval, a v důsledku toho ani nezdůvodnil, proč rozhodl v rozporu s §24 odst. 3 ZKV, jestliže daná pohledávka věřitele č. 10 nebyla popřena pouze správcem konkursní podstaty, ale i jinými věřiteli. Dále v tomto smyslu stěžovatelka uvádí, že dodatečné uznání pohledávek správcem konkursní podstaty je protizákonné a absolutně neplatné, neboť veškeré smlouvy, o které se pohledávka opírá, jsou buď neplatné, nebo závazky z nich promlčené. Správce konkursní podstaty tak měl jednat v rozporu s §8 odst. 2 ZKV, neboť nepostupoval s náležitou odbornou péčí a činil takové úkony, které jsou v rozporu se zákonem, a s oprávněnými zájmy věřitelů a stěžovatelky.
Vedlejší účastník, kterým je správce konkursní podstaty Mgr. Milan Chytil, advokát, ve své replice k ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 9. 9. 2013 uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je spor o interpretaci ustanovení §24 odst. 3 ZKV. Vedlejší účastník se domnívá, že interpretace podaná stěžovatelkou je nesprávná, neboť vede k absurdním závěrům, neboť správce konkursní podstaty by v následném incidenčním řízení musel hájit stanovisko věřitele, který již účastníkem řízení není, a správce s jeho názory nesouhlasí. Dále uvádí, že za situace, kdy popírající věřitelé již konkursními věřiteli nejsou a nejsou tedy již ani účastníky incidenčního řízení a nemají možnost uplatňovat své námitky proti výši a pravosti popřené pohledávky, by výklad zastávaný stěžovatelkou vedl k nadbytečnému zatěžování soudů, což je v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Dále se odvolává na incidenční řízení vedené u konkursního soudu pod č.j. 15 Cm 134/2008. Také z těchto důvodů navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
K této replice se vyjádřila stěžovatelka, která setrvala na své předchozí argumentaci a připojila závěry konkursního soudu vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, sp.zn. 15 Cm 134/2008-349.
Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V prvé řadě musel Ústavní soud zkoumat, zda je ústavní stížnost podána oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, která vyvrcholila napadanými usneseními. Stěžovatelka tak nebyla oprávněna podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí (v řízení, jehož nebyla účastníkem). Přesto však lze konstatovat, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) rozlišuje i situace, kdy k zásahu do ústavních práv může dojít jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.). Zásahem konkursního soudu skutečně mohlo potenciálně dojít k zásahu do ústavního práva stěžovatelky, a to konkrétně do práva vlastnit majetek, neboť vypořádání pohledávek přihlášených do řízení má vliv na majetek úpadce, a to zejména vzhledem k potenciální možnosti plynoucí z §44 odst. 1 písm a) ZKV. Proto Ústavní soud považuje v tomto případě ústavní stížnost za ústavní stížnost podanou oprávněným subjektem.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou Ústava České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti. Tím je jeho přezkum ústavní stížností napadených usnesení konkursního soudu limitován.
Ústavní soud rozdělil podstatu ústavní stížnosti do dvou částí. První část napadá činnost správce konkurzní podstaty. Stěžovatelka namítá, že správce konkursní podstaty svým jednáním porušil ustanovení §8 odst. 2 ZKV, tedy příkaz postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas s postupem správce konkursní podstaty a tento nesouhlas se projevuje jako jádro ústavní stížnosti, byť jsou meritorně napadána usnesení konkursního soudu. Jak však již konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 128/14 ze dne 19. 2. 2014, není postup správce konkursní podstaty způsobilým objektem přezkumu Ústavního soudu. Pokud se stěžovatelka domnívá, že jí správce konkursní podstaty svým jednáním působí škodu, disponuje jinými prostředky právní ochrany než je ústavní stížnost. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny relevantní procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje.
Druhou částí je napadaná protiústavnost usnesení konkursního soudu. Ústavní stížnost míří ke sporu o to, zda lze uplatnit postup podle ustanovení §24 odst. 3 ZKV, pokud sice správce konkursní podstaty popřenou pohledávku dodatečně písemně uzná vůči konkursnímu soudu, ale pohledávka byla rovněž popřena konkursními věřiteli, jejichž účast ovšem v konkursním řízení následně zanikla. Tato otázka se však pro dané řízení stala bezpředmětnou, neboť souběžně byl uplatněn postup podle §23 odst. 2 ZKV a bylo zahájeno incidenční řízení dotýkající se příslušných popřených pohledávek. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že vzhledem ke skutečnosti uvedené shora, tedy ke skutečnosti, že stěžovatelka nemohla podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož nebyla účastníkem, nemohlo dojít ani k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. V úvahu tak přichází zásah do dalších stěžovatelkou uvedených základních práv a svobod. K jejich porušení však také nedošlo, neboť podstata sporu byla v rámci incidenčního řízení zkonzumována rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 15 Cm 134/2008-349 a současně jsou napadaná usnesení konkursního soudu realizací dohlédací pravomoci soudu ve smyslu §12 odst. 2 ZKV. Ústavní stížností napadanými usneseními konkursního soudu tak nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť nakonec došlo k realizaci postupu, ke kterému svou ústavní stížností zřejmě směřuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný odmítl. Z těchto důvodů se stal bezpředmětným i návrh podaný stěžovatelkou dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy návrh na odklad vykonatelnosti a Ústavní soud tento návrh odmítl.
Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 12. 9. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu dle Rozvrhu práce Ústavního soudu od 22. 1. 2014 (Org. 8/14) a rozhodnutí Pléna Ústavního soudu o změně rozhodnutí o ustavení senátů ze dne 21. 1. 2014 (Org. 3/14).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu