ECLI:CZ:US:2014:2.US.2242.14.1
sp. zn. II. ÚS 2242/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Neumanna, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 1 As 26/2014-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti plyne, že Městský úřad Mohelnice, odbor dopravy, blíže specifikovaným rozhodnutím ze dne 22. 9. 2010 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d) a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011. Tohoto přestupku se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 18. 2. 2010 v 11.00 hodin v obci Moravičany řídil osobní motorové vozidlo, přičemž se na výzvu Policie České republiky bezdůvodně odmítl podrobit dechové zkoušce, zda není ovlivněn alkoholem, a rovněž na výzvu nepředložil doklady potřebné k provozu a řízení motorového vozidla. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Krajský úřad Olomouckého kraje ("žalovaný") rozhodnutím ze dne 26. 1. 2011 zamítl stěžovatelovo odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí městského úřadu. Následovala správní žaloba stěžovatele, které svým prvním rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 76 A 19/2011-67, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. V následujícím řízení o kasační stížnosti podané žalovaným však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 162/2012-44, citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když neshledal porušení zásady ne bis in idem ze strany městského úřadu a žalovaného krajského úřadu. V návaznosti na to Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 76 A 19/2011-126, žalobu stěžovatele zamítl. Následující kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v obecné rovině sice platí některá východiska, z nichž obecné soudy vycházely, nicméně učiněné závěry nedopadají na konkrétní okolnosti případu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že obecné soudy se s žalobními (potažmo kasačními) námitkami stěžovatele buď vůbec nevypořádaly, anebo se s nimi vypořádaly jen způsobem ústavně nekonformním, musí se obrátit právě na Ústavní soud. Stěžovatel upozorňuje zejména na přehlížení až bagatelizaci rozporů mezi výpověďmi obou zakročujících policistů, resp. mezi obsahem jejich výpovědí v jednotlivých stadiích správního, potažmo soudního, řízení. Stěžovatel upozorňuje rovněž na přecenění (prý až "adoraci") rozporu mezi výpovědí stěžovatele a jeho manželky.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že velmi kuse pojatá ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Přitom shora rekapitulované odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je podle mínění Ústavního soudu velmi přesvědčivé, což o to více kontrastuje s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti. Stěžovatel tak ve skutečnosti vlastně ani netvrdí a nespecifikuje, jaké protiústavní deficity spatřuje v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci, nýbrž toliko polemizuje s výsledkem celého řízení, které bylo v jeho věci vedeno, což je sice z lidského hlediska pochopitelné, nicméně z pohledu ústavněprávního zcela nepodstatné.
7. Postoj stěžovatele tak, jak plyne z připojených rozhodnutí, se navíc jeví jako značně nekonzistentní. Z jejich obsahu je totiž např. zřejmé, že stěžovatel poté, co se dostavil dne 18. 2. 2010 (tedy ve stejný den, kdy byl konfrontován s podle jeho názoru nepřípadnou kontrolou v rámci dopravně-bezpečnostní akce) na služebnu Policie ČR, aby si na průběh kontroly stěžoval, mimo jiné uvedl, že slyšel na vzdálenost 200 m (sic!) policisty provádějící kontrolu, jak se na něj domlouvají [srov. odst. 27 ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu]. Dále ve své stížnosti ze dne 18. 2. 2010 poukazoval na to, že mu policisté nechtěli dovolit uzavřít domovní vrata. V této spontánní výpovědi stěžovatel ale nezmínil (a ve své výpovědi to nezmiňuje ani stěžovatelova manželka), že by jej policisté častovali hovorovými výrazy nebo se chovali jinak neprofesionálně [srov. k tomu str. 2 rozhodnutí Městského úřadu v Mohelnici z 22. 9. 2010, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání shora citovaný přestupků]. O neprofesionalitě kontrolu provádějících policistů se stěžovatel poprvé zmínil až 7. 7. 2010 při ústním projednání jeho přestupku, kdy svoji předem připravenou výpověď četl. Pokud za této situace správní úřady a posléze i správní soudy považovaly stěžovatelovu argumentaci ohledně neprofesionálního chování policistů za účelovou, nelze jim to z ústavněprávního hlediska vytýkat, neboť ani sám stěžovatel rozumné vysvětlení tohoto rozporu nepředkládá. Na tom nic nemění ani to, když stěžovatel ve svém "Vyjádření stěžovatele k rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) proti kterému směřuje jeho ústavní stížnost (shrnutí příkladů nejzávažnějších rozporů, pochybení)" ze dne 30. 6. 2014 uvádí, že úřední záznam byl primárně zaměřen jako stížnost proti postupu policie, která chtěla bez zákonných důvodů násilně vniknout do soukromého objektu.
8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu