ECLI:CZ:US:2014:2.US.2246.14.1
sp. zn. II. ÚS 2246/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Rakouská 686, Milovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 2 T 119/2010, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 202/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 427/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení tří v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem stěžovatele shledal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v relevantním znění (dále jen "trestní zákon") a přečinem zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Odvolání proti tomuto rozsudku zamítl Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením, proti němuž stěžovatel rovněž brojí před Ústavním soudem.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Konkrétní námitky stěžovatele spočívají v tvrzení, že obecné soudy při provádění a následném hodnocení důkazů v trestním řízení nepostupovaly nestranně, neboť celé důkazní řízení bylo vedeno v rozporu se zásadou "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného". Spornou skutečností bylo předání částky 231.000 Kč dne 17. 9. 2010 bývalé manželce P. Š., kdy převzetí částky P. Š. sice potvrdila svým podpisem, nicméně rozporovala její výši (zda se jednalo o 2.000 Kč anebo o 231.000 Kč). K tomu byl opakovaně vyslýchán znalec Ing. A. Korynta, a vyslechnuti byli rovněž čtyři svědci obhajoby. Stěžovatel tvrdí, že se z hlediska obžaloby jednalo o zcela nedostatečnou důkazní situaci, nicméně přesto byl pravomocně odsouzen. Navíc, v důsledku této situace "matce dítěte tento podvod beztrestně prošel, což jí jen poskytuje návod, aby příště jednala stejně".
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.
6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení před nalézacím soudem bez jakékoliv reflexe skutečnosti, že se zejména odvolací soud s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Ústavní soud nepovažuje za smysluplné tyto závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění zejména napadeného usnesení Městského soudu v Praze, které se se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami zevrubně vypořádává. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudů. V těch přitom žádný rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud se též zabýval otázkou, zda postupem a rozhodnutím soudů nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Tak se také stalo v projednávané věci, kdy zejména Městský soud v Praze svoje usnesení dostatečně a srozumitelně odůvodnil, když sice konstatoval, že obhajobu stěžovatele potvrzují někteří svědci; nicméně nejde o svědky nepodjaté, nýbrž o osoby stěžovateli blízké, kteří se s ním dobře znají a navíc ani netvrdili, že by sami viděli, kolik peněz stěžovatel předal P. Š. Soud dále přesvědčivě vyložil, že stěžovatel řadu let inklinoval k naprosté neochotě platit výživné a za to byl také opakovaně trestně stíhán. Převzetí finanční částky si nechával vždy potvrdit a u podstatně menší částky požadoval součinnost notáře. Jevilo se proto soudu jako zcela nepravděpodobné, že by v daném případě předal tak vysokou částku jen tak na ulici bez úředního ověření, a to P. Š., s níž má těžké osobní konflikty. Konečně, soud podrobně popsal (s odkazem na závěry ustanoveného znalce) rovněž způsob, jakým došlo ke zfalšování potvrzení o převzetí předmětné finanční částky. Je tak zřejmé, že se (zejména) Městský soud v Praze přiléhavě a řádně vypořádal s námitkami stěžovatele opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jak požadoval stěžovatel.
9. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu