ECLI:CZ:US:2014:2.US.2248.14.1
sp. zn. II. ÚS 2248/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Bartuňka, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, Čáslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, č. j. 28 Co 181/2014 - 178, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (soudní znalec) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil celkovou výši znalečného za jím vypracovaný znalecký posudek z původní částky 16.929 Kč na částku 9.629 Kč. Dle odvolacího soudu byla totiž u některých položek provedeného úkonu znalcem požadována neúměrně vysoká odměna z důvodu nepřiměřeně vysokého počtu hodin vykázané práce nebo z důvodu neakceptovatelné výše hodinové odměny u některých konkrétních položek.
2. Napadené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud rozhodl o podaném odvolání bez toho, že by si vyžádal vyjádření stěžovatele. Zároveň stěžovatel soudí, že napadené rozhodnutí není ani dostatečně odůvodněno, neboť krajský soud nemohl odborně posoudit rozsah kvalifikovaných znaleckých prací z oboru stavebnictví. V této souvislosti zdůrazňuje, že soud měl dát znalci možnost se k vyúčtování odměny vyjádřit a doložit oprávněnost uplatňovaného nároku. Zároveň stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje jednotlivé práce provedené na znaleckém posudku, které dle něho svědčí o adekvátní výši znalečného přiznané prvoinstančním rozhodnutím.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011 (N 198/63 SbNU 307); veškerá judikatura ÚS je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jelikož je však pojem "bagatelní věci" reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce, a právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky tento pojem nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, nicméně toliko za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny, nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů (viz nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
6. V nyní projednávané věci tvoří rozdíl původně a konečně přiznaného znalečného 7.300 Kč, přičemž tato částka spadá pod tzv. bagatelní věci (srov. ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom neshledal, že by odvolací instance v rámci svého rozhodování výrazně pochybila a porušila základní práva a svobody stěžovatele. Naopak, z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že krajský soud se poctivě zabýval všemi jednotlivými položkami ve vyúčtování odměny znalce, přičemž pouze v odůvodněných případech původně přiznanou odměnu znalce snížil. Zároveň náležitě odůvodnil, z jakého důvodu přistoupil ke snížení odměny, ať již z hlediska paušální částky za hodinu práce či času, který je dle názoru soudu nutný k provedení jednotlivých úkonů. Nadto Ústavní soud připomíná, že vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v ustanovení §16 stanoví, že "odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a podle míry odborných znalostí, které bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 100 až 350 Kč." Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že za většinu odvedené práce (za 20 z celkových 28 hodin) byla znalci účtována maximální možná výše hodinové odměny, tj. 350 Kč. Tato okolnost nasvědčuje tomu, že odvolací soud nebyl veden snahou přiznat znalci nejmenší možnou znaleckou odměnu, jak naznačuje stěžovatel, nýbrž adekvátně vypočítat znaleckou odměnu s ohledem na její časovou i profesní náročnost.
7. Pokud pak stěžovatel vytýká, že ho soud před vynesením napadeného rozhodnutí nevyslechl, je nutné vytknout, že odvolací soud žádné důkazy neprováděl, a proto nebylo nutné k dokazování, ke kterému by se mohl stěžovatel vyjádřit, přistoupit. Krajský soud pouze zhodnotil z důvodu podaného odvolání usnesení prvoinstančního soudu o odměně znalce a přehodnotil jím přiznanou výši znalečného. Ačkoli Ústavní soud uznává, že z hlediska "čistoty procesu" a korektnějšího přístupu ke stěžovateli by bylo vhodné, aby krajský soud v takovýchto případech v rámci odvolacího řízení oslovil soudního znalce a umožnil se mu k věci vyjádřit, s ohledem na bagatelnost věci a náležité odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažoval za nezbytné v nyní projednávané věci ingerovat do rozhodovací činnosti obecného soudu a zrušit napadené usnesení.
8. Ze shora vyřčených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu