ECLI:CZ:US:2014:2.US.2306.14.1
sp. zn. II. ÚS 2306/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic a.s., IČ 64949681, se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Čech Hromek Pleskač, s.r.o., se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 48 C 70/2013-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 62 Co 135/2014-80, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu elektronicky doručena dne 7. 7. 2014, domáhala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Tvrdila, že byly dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky, které zakotvují mimo jiné princip právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je zásada předvídatelnosti a právní jistoty. Dále bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny, obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obecnými soudy bylo porušeno právo na rovnost stěžovatelky jako účastníka soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Napadenými rozsudky obecných soudů bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve výroku o nákladech řízení byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku.
Uvedeným postupem obecné soudy upřednostnily ochranu zaměstnance a překročily dle názoru stěžovatelky své diskreční oprávnění ohledně posouzení intenzity porušení pracovních povinností vedlejším účastníkem. Bylo totiž využito pochybení na straně stěžovatelky ohledně kontroly docházky vedlejšího účastníka k popření práva stěžovatelky sankcionovat vedlejšího účastníka za porušení nejzákladnější povinnosti vedlejšího účastníka coby zaměstnance, a to vykonávat pro zaměstnavatele práci v pracovní době.
Obecné soudy tak posoudily okamžité zrušení pracovního poměru nesprávně, zjevně nespravedlivě, v rozporu s výše uvedenými základním právy stěžovatelky a zejména pak ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů. Stěžovatelka nepovažuje za spravedlivé, aby ve svém důsledku nesla náklady na bránění ústavních práv ze svého, proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil a požádala o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí ve věci samé. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z obsahu ústavní stížnosti i sdělení Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka současně s ústavní stížností podala dne 2. 7. 2014 jeho prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud konstatuje, že nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí odvolacího soudu považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností.
Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o podaném dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť může poté, co bude Nejvyšším soudem o dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž ji s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího.
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu rozhodne Ústavní soud o návrhu stěžovatele podaném před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení vyhovět. (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj