ECLI:CZ:US:2014:2.US.2310.14.1
sp. zn. II. ÚS 2310/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H. W., zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Radlická 2000/3, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, č. j. 64 Co 189/2014 - 500, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jím měly být porušeny čl. 3 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (též "obvodní soud") ze dne 19. 3. 2014, č. j. 39 P 12/2013-461, kterým obvodní soud zamítl návrh stěžovatele - otce nezletilého A. F. W. na změnu předběžného opatření téhož soudu ze 4. 9. 2013, č. j. 39 P 12/2013-57, pozměněného usnesením Městského soudu v Praze (též "městský soud") ze dne 7. 1. 2014, kterým soudy zatímně upravily styk stěžovatele s nezletilým tak, že je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v roce v sobotu a v neděli od 9.00 do 12.00 hodin a každý lichý týden v roce ve středu od 12.00 do 17.00 hodin. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, dle něhož stěžovatel neosvědčil žádné nové skutečnosti, které by v mezidobí nastaly a které by odůvodňovaly novou (zatímní) úpravu jeho styku s nezletilým, jaké se ve svých návrzích domáhal (zejména změna středy na pátek a rovněž doby vymezené pro jeho styk s nezletilým na odpolední hodiny).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení citovaných základních práv uvádí obdobné námitky ohledně bránění mu ve styku s nezletilým ze strany obecných soudů, které byly již obsahem jeho návrhu na změnu předběžného opatření, resp. odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů (přijatých i v předešlých rozhodnutích) o úpravě jeho styku s nezletilým, kdy opětovně kritizuje způsob vymezení doby jeho styku s nezletilým, jež nijak nezohledňuje komplikace s pracovní dobou i složitou dopravou, které mu fakticky krátí vymezenou dobu pro styk s nezletilým. Konkrétně pak polemizuje s právním závěrem městského soudu, potažmo obvodního soudu, ohledně neexistence nových a závažných skutečností, které by odůvodňovaly změnu úpravy jeho styku s nezletilým.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně řečeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele.
7. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy zatímně upravily jeho styk s nezletilým synem. V této polemice stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatele za takový považovat nelze), představuje pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů o neexistenci nových a závažných skutečností, odůvodňujících další změnu úpravy jeho styku s nezletilým, zatímně upraveného na základě předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2013, vydaného koneckonců právě k návrhu samotného stěžovatele. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv postupem městského soudu, neboť takový zásah neshledal, když postup městského soudu považuje za ústavně konformní a vydáním ústavní stížností napadeného usnesení neporušil základní práva stěžovatele.
8. Ústavní soud se nadto ztotožňuje s názorem městského soudu, že "rodiče by si měli uvědomit, že především definitivní řešení úpravy poměrů nezletilého A. (včetně úpravy styku), ať již dohodou nebo meritorním rozhodnutím soudu vydaným co nejrychleji, bude v zájmu nezletilého, když opakovaně podávané návrhy na předběžná opatření vedou ke zbytečnému prodlužování řízení" (str. 2 usnesení). V tomto ohledu považuje Ústavní soud za vhodné poukázat i na obiter dictum jím vyslovené v usnesení ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2723/10: "Pokud stěžovatel skutečně má zájem na vyřešení péče o nezletilého, tedy na rozhodnutí soudu o celkové úpravě poměrů jeho syna, ve věci samé, bylo by žádoucí, aby omezil podávání návrhů, které k takovému rozhodnutí již svým charakterem přispět nemohou, ale naopak jen prodlouží dosavadní řízení a oddálí vydání meritorního rozhodnutí. Dysfunkční návrhy, i když samy o sobě mohou být z hlediska příslušných zákonných ustanovení i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit, jsou-li, jako je tomu v projednávané věci, podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci i bezprostřední zájmy nezletilého."
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu