ECLI:CZ:US:2014:2.US.233.14.1
sp. zn. II. ÚS 233/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti N. U., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Na Příkopě 958/ 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 933/2013-48 ze dne 16. 10. 2013 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 115/2012 ze dne 22. 10. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 42 T 6/2011, uznal stěžovatele a další spoluobžalované vinnými jednáním blíže specifikovaným ve výroku citovaného rozsudku, jež právně posoudil u stěžovatele v bodě I. jako pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což stěžovateli uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 téhož předpisu trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) téhož zákona trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku přesně specifikovaných).
Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání stěžovatele a dalšího spoluobžalovaného A. U. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") ve vztahu k nim zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. je nově uznal vinnými skutkem popsaným na stranách 2 a 3 rozsudku, který právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to stěžovateli uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 téhož předpisu trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku opět přesně specifikovaných). Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel (spolu s odsouzeným A. U.) dovoláním, které Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovateli v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které brojí proti opomenutým důkazům, kdy poukazuje na to, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na výslech osob, včetně soudního znalce, jakož i na přibrání dalšího soudního znalce z oboru zdravotnictví. Stěžovatel se domnívá, že zamítnutí návrhu na provedení důkazů představuje zřejmé nedbání jeho ústavně zaručeného lidského práva; zásah Ústavního soudu proti porušení je proto legitimní Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích vrchní soud (str. 11) i Nejvyšší soud (str. 7 - 8). Jejich výkladu v tomto směru nelze ničeho vytknout a Ústavní soud na jejich vývody stran této námitky v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud tak ve světle odůvodnění obou napadených rozhodnutí nemohl rozumně dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž - skrze popis deklarovaného účelu zamítnutých návrhů na doplnění dokazování - polemizuje s hodnocením skutkových okolností ze strany obecných soudů. Nicméně zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu