ECLI:CZ:US:2014:2.US.2335.13.2
sp. zn. II. ÚS 2335/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Oriflame Czech Republic spol. s r.o., sídlem Praha 10, V Olšinách 82/16, zastoupené Mgr. Tomášem Štětinou, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 24 C 17/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, jímž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalované domáhala částky 1 307,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny jí odebraného zboží (607,- Kč) a smluvní pokuty (700,- Kč).
Jelikož dané rozhodnutí nalézacího soudu stojí dle názoru stěžovatelky na závěru, že jako žalobkyně neunesla důkazní břemeno (neboť nepředložila žádné listinné důkazy prokazující její skutková tvrzení), stěžovatelka namítá, že z nařízeného jednání (na němž okresní soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek) byla řádně omluvena, přičemž zaslaná omluva - spolu se soudem požadovanými listinnými důkazy - byla doručena do datové schránky nalézacího soudu dne 10. 6. 2013.
Pokud tedy okresní soud zamítl předmětnou žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, přestože stěžovatelka prokazatelně potřebné listinné důkazy soudu včas předložila, porušil dle názoru stěžovatelky její právo na spravedlivý proces, kterážto skutečnost má být dále umocněna tím, že proti tomuto rozhodnutí není dle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné odvolání.
Okresní soud v Ostravě k žádosti Ústavního soudu ve vyjádření účastníka řízení nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatelka zaslala dne 10. 6. 2013 omluvu a vyžadované listinné důkazy (přičemž obsáhle popisuje důvody, proč tyto listiny nebyly součástí spisu při jednání konaném dne 12. 6. 2013), zdůrazňuje však, že stěžovatelčina žaloba byla primárně zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení, pročež skutečnost, že stěžovatelka těsně před jednáním dodala určité listinné důkazy, neměla dle vyjádření nalézacího soudu vliv na dané rozhodnutí.
Vyjádření okresního soudu bylo stěžovatelce zasláno k případné replice; stěžovatelka ve stanovené lhůtě této možnosti nevyužila.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci je tak myslitelná toliko v případech zcela extrémního vybočení z ústavně garantovaných procesních standardů zjišťování skutkového základu sporu a jeho právního posouzení (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce tvrzeným zásahem způsobena; nic takového ovšem stěžovatelka (ani) netvrdí a možná existence podstatné újmy způsobené jí napadeným rozhodnutím navíc z ústavní stížnosti (ani nepřímo) nevyplývá.
Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu nadto vyplývá, že nosným důvodem zamítnutí stěžovatelčiny žaloby - v souladu s obsahem vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti (kterému stěžovatelka nikterak neoponuje) - bylo neunesení břemene tvrzení. Stěžovatelkou zaslané listinné důkazy tak potenciálně vyvracejí toliko správnost té části odůvodnění, ve které nalézací soud indikuje rovněž nesplnění důkazní povinnosti, tuto část odůvodnění je však třeba považovat za část toliko doplňkovou (podpůrnou), přičemž její potenciální nesprávnost není s to bez dalšího zpochybnit správnost (tím méně pak ústavní konformitu) napadeného rozhodnutí jako celku.
Podmínky zásahu Ústavního soudu tedy v dané věci zjevně splněny nejsou.
V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud ještě uvádí, že za situace, kdy senát Ústavního soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, již - poté, co Veřejný ochránce práv nepřijal opatrovnictví - nečinil další kroky k ustanovení procesního opatrovníka vedlejší účastnici (žalované v předmětné věci), které se nepodařilo doručit stejnopis ústavní stížnosti k vyjádření, neboť za této procesní situace již nebylo třeba chránit práva vedlejší účastnice, jež odmítnutím ústavní stížnosti nemohou být v dané věci jakkoli ohrožena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu