ECLI:CZ:US:2014:2.US.2462.14.1
sp. zn. II. ÚS 2462/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Seegmuller Praha, spol. s r. o. se sídlem Oderská 333/5, Praha 9 - Čakovice, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 C 147/2013-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obvodního soudu, kterým byla zavázána k zaplacení částky 5.776 Kč s úrokem z prodlení a nákladů řízení. Stěžovatelka má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelka domnívá, že postup nalézacího soudu byl v rozporu s čl. 2 odst. 1, s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozsudku obvodního soudu, se podává, že právní předchůdce žalobkyně prováděl na základě rámcové smlouvy pro stěžovatelku údržbu jejího vozového parku. V případě, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, žalobkyně (resp. její právní předchůdce) prováděla opravu havarovaného vozidla, když část ceny opravy hradila Česká pojišťovna, a. s. (konkrétně šlo o částku 28.341 Kč) a zbývající část ve výši shora zmíněných 5.776 Kč měla uhradit stěžovatelka. Žalobkyně stěžovatelku k úhradě vyzvala, ta však, ač výzvu převzala, ničeho neuhradila. Obvodní soud přitom vyšel z toho, že v souladu s výše uvedenou rámcovou smlouvou a na základě zápisu České pojišťovny, a. s. převzal vozidlo stěžovatelky do opravy právní předchůdce žalobkyně. Česká pojišťovna a. s. následně informovala právního předchůdce žalobkyně (respektive žalobkyni) i stěžovatelku o výplatě pojistného plnění na účet žalobkyně. Rozsah opravy byl stanoven technikem pojišťovny.
3. Stěžovatelka u obvodního soudu, stejně jako v ústavní stížnosti, zpochybňovala, že si opravu u právního předchůdce žalobkyně objednala. Soud podle stěžovatelky zejména neměl prokázáno (nevyslechl totiž stěžovatelkou navržené svědky), že by si stěžovatelka u právního předchůdce žalobkyně opravu objednala, respektive že by zakázku za stěžovatelku podepsala oprávněná osoba, jež by zároveň odsouhlasila zakázkový list.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva (v daném případě garantovaná ustanovením čl. 11 Listiny), je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
7. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že způsobu hodnocení skutkových okolností věci a jejímu právnímu posouzení nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Jak totiž plyne z obsahu napadeného rozsudku i ústavní stížnosti, stěžovatelka nezpochybňuje, že žalobkyně (respektive její právní předchůdce) pro ni prováděla opravy automobilů. O tom, že opravu bude provádět i v tomto případě právní předchůdce žalobkyně, stěžovatelka byla informována přinejmenším od České pojišťovny, a. s., od níž také znala rozsah poškození i rozsah nutné opravy. Stěžovatelce byla rovněž předána informace o výplatě pojistného plnění ve prospěch žalobkyně. Z ústavní stížnosti stěžovatelky přitom nelze ani náznakem dovodit, že by oprava nebyla řádně a v rozsahu stanoveném pojišťovnou provedena nebo že by jí vozidlo nebylo předáno. I kdyby tedy platilo, že za stěžovatelku nejednala o dané smlouvě o dílo osoba k tomu neoprávněná (byť i přesto se při realizaci dané zakázky nevyskytl žádný problém), pak stěžovatelka měla evidentně dostatek informací a časového prostoru k tomu, aby realizaci zakázky zabránila.
8. Odkazuje-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na jiná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, jež vzešly z řízení mezi týmiž účastníky, jako v právě projednávaném případě, a jimiž byla žaloba žalobkyně s obdobným žalobním žádáním zamítnuta, pak přehlíží, že v těchto případech existoval zřejmý rozpor mezi zakázkovým listem - kde si stěžovatelka definovala rozsah opravy - a tím, co bylo na vozidle stěžovatelky skutečně opraveno a stěžovatelce vyfakturováno. Nic takového však z okolností právě projednávaného případu neplyne.
9. Lze tak uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší (v daném případě i s ohledem na bagatelnost věci - viz výše bod 6). Z těchto důvodů bylo proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu