ECLI:CZ:US:2014:2.US.2508.13.1
sp. zn. II. ÚS 2508/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem se sídlem Ladova 389/10, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 EC 29/2012-29 ze dne 16. května 2013, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 8. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to z důvodu nezákonného postupu soudu. Současně navrhovala zrušit ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") s tím, že aplikací uvedeného ustanovení došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud"), připojeného k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že soud rozhodoval o nároku stěžovatelky, která se domáhala po žalovaném Robertu Imlingovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 7 300 Kč s příslušenstvím, a to z titulu pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo univerzální pojištění PERSPEKTIVA - 7 BN. Žalovaný předložil na jednání soudu, které se konalo 16. 5. 2013, originál pokladního dokladu z téhož dne, kterým doložil, že zaplatil dlužnou částku 7 300 Kč na účet stěžovatelky. Po provedeném dokazování došel soud k tomu, že žaloba je opodstatněná pouze v malé míře. Soud stěžovatelce přiznal nárok na dlužné pojistné za období od 1. 6. 2011 do 30. 11. 2011. Během nařízeného jednání ze dne 16. 5. 2013 žalovaný předložil doklad o tom, že téhož dne zaplatil dlužnou částku. Jelikož se tak stalo po podání žaloby a zároveň nedošlo ke zpětvzetí ze strany stěžovatelky, jejíž právní zástupce se navíc na jednání nedostavil, soud žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II). Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 313 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbytku soud rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelka byla povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu 91,8 % ve výši 6 609, 60 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání přípustné.
Stěžovatelka se dále obrátila na Ústavní soud. Ve svém formálně bezvadném podání soudu vytkla, že ji svým postupem znemožnil domáhat se soudní ochrany, čímž došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ve své stížnosti kromě popisu okolností daného případu namítala nezákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně a zpochybnila způsob, jakým soud v rámci jednání rozhodl. Dle námitek stěžovatelky nebyl důvod pro zamítnutí žaloby v předmětném rozsahu. Zaplacení žalované částky v průběhu řízení považovala za uznání nároku ze strany žalovaného, z toho důvodu mělo být řízení zastaveno, případně mohlo dojít ke zpětvzetí žaloby. Ke zpětvzetí však nedošlo, neboť pohledávka byla uhrazena na poslední chvíli, přičemž právní zástupce stěžovatelky nemohl reagovat, neboť nebyl na jednání přítomen. Nepřítomnost svého právního zástupce stěžovatelka odůvodnila tím, že vhledem k výši žalované částky nepovažovala za účelné navyšovat náklady řízení. Dále měl soud pochybit, uložil-li stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů, zejména za situace, podala-li důvodnou žalobu a soud jí přiznal nárok na dlužné pojistné. Rozhodnutím o nákladech řízení mělo dojít k zásahu do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž navrhla zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. s tvrzením, že se jedná o odepření spravedlnosti a zásah do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky, pokud stát vylučuje bagatelní spory z dvojinstančního přezkumu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost i návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.
V tomto případě musel Ústavní soud konstatovat, že okolnosti případu, ani námitky podané stěžovatelkou nesvědčí o extrémním rozporu rozhodnutí soudu prvního stupně s ústavně zaručenými základními lidskými právy [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepřistoupil k přezkumu aplikace podústavního práva soudem prvního stupně. Je určitou notorietou, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud dále připomíná svou judikaturu v případě bagatelních věcí, u nichž se odvolání nepřipouští - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu je ústavní stížnost vyloučena [usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), obdobně další.
K námitce stěžovatelky, že nemělo dojít k zamítnutí žaloby, Ústavní soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně. Bylo nutné připomenout, že jedním ze základních pilířů sporného řízení je princip dispoziční, který se projevuje zejména jako procesní iniciativa účastníků řízení. Stěžovatelka měla možnost provést zpětvzetí žaloby, této možnosti však nevyužila a svou pasivitou si sama zapříčinila, že ji ve sporu vznikla povinnost nahradit náklady řízení. Z výše uvedených důvodů není možné námitku stěžovatelky označit za relevantní, vlastní pasivitu v řízení může přičítat k tíži toliko sama sobě.
Ústavní soud uvedl, že s uplatněním návrhu na zrušení právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu není ještě spojeno automaticky zahájení řízení o kontrole norem. V souladu s konstantní judikaturou může stěžovatelka navrhnout ke zrušení pouze takový právní předpis, resp. pouze takové jeho ustanovení, na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí. V tomto konkrétním případě stěžovatelka nesouhlasila zejména s výrokem, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, návrh se proto zjevně netýkal samotného předmětu sporu, z toho důvodu není možné uplatněný návrh na zrušení části zákona považovat za projednatelný. Ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. se v souzené věci uplatnilo potud, že stěžovatelka nemohla výrok o nákladech řízení, s nímž nesouhlasila, napadnout odvoláním. Na samotný obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí však §202 odst. 2 o. s. ř. nemá nejmenší vliv [viz nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].
Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík , v. r.
předseda senátu