ECLI:CZ:US:2014:2.US.252.13.1
sp. zn. II. ÚS 252/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2845/2012-328 ze dne 31. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění právním zástupcem ze dne 2. 7. 2013 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení částky 2 196 250 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny díla ve výši 350 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 846 250 Kč.
Krajský soud v Ostravě podanou žalobu rozsudkem č. j. 5 Cm 150/2002-147 ze dne 13. 10. 2008 zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 991 Kč (výrok II.)
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 Cmo 56/2009-213 ze dne 3. 3. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 087 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle něhož stěžovatelka v řízení neprokázala existenci platně uzavřené dohody o uznání závazku ze dne 6. 11. 1998, tj. neprokázala, že došlo ke vzniku právní fikce o existenci dluhu a k přenesení důkazního břemene k vyvrácení této fikce na žalovanou. V tomto ohledu zůstala stěžovatelka v řízení procesně nečinná, zejména nepředložila originál sporné listiny, aby mohla být grafologicky přezkoumána pravost podpisu jednatelky žalované, která signování dané listiny popírala. Stěžovatelkou navrhované výslechy svědků přitom směřovaly k prokázání jiné skutečnosti, a to platnosti ujednání o smluvní pokutě. Obecné soudy dále shodně dospěly k závěru, že předmětná smlouva o dílo nesplňovala zákonné náležitosti vymezení předmětu díla, a proto je absolutně neplatná, což ve spojení s tím, že stěžovatelka neosvědčila ani vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, bylo způsobilé jednoznačně vyvrátit právní domněnku o existenci dluhu. Mimo to obecné soudy shledaly oprávněnou námitku promlčení vznesenou žalovanou.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."), které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 2845/2012-328 ze dne 31. 10. 2012 odmítl jako nepřípustné, neshledávaje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a pokud jde o stěžovatelkou namítané neprovedení navržených důkazů, tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nesprávný postup soudu ohledně návrhu na přistoupení dalšího účastníka a způsob vedení řízení ze strany soudu, jednalo se o námitky zaměřené výhradně proti konkrétnímu procesnímu postupu obecného soudu, které nenastolovaly žádnou zásadní právní otázku procesně právní povahy.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu vyjádřila přesvědčení, že Nejvyšší soud se s podaným dovoláním nevypořádal ústavně souladným způsobem, neboť se odmítl zabývat jejími námitkami, které se týkaly nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou obecných soudů. Dotčené obecné soudy podle mínění stěžovatelky vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, kdy řada důkazních návrhů nebyla vůbec provedena, naopak byly ze strany nalézacího soudu bez jakéhokoliv odůvodnění pominuty. Soud prvního stupně v souvislosti s tím údajně odňal stěžovatelce možnost reagovat na jím přijatý názor stran právního a skutkového stavu věci, kdy využil stěžovatelčiny nepřítomnosti u nařízeného jednání, ze kterého se řádně omluvila, důkazní návrhy stěžovatelky ignoroval, načež žalobu nečekaně zamítnul. Nalézací soud, de facto i soud odvolací v rámci neúplné apelace, tak podle stěžovatelky porušil procesní zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelka podrobila kritice rovněž právní závěry obecných soudů, které shledávala v extrémním rozporu se "zjištěným a neúplným skutkovým stavem věci". Poslední námitka stěžovatelky se týkala procesní vady řízení spočívající v tom, že obecné soudy nerozhodly o návrhu na přistoupení dalšího účastníka sporu, na něhož bylo po podání žaloby smluvně postoupeno 60 % žalované pohledávky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Je třeba připomenout, že napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012. Dovolací důvod zakotvený v citovaném ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plnil své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu, na nějž neexistoval jinak ex lege nárok, závisela výlučně na úvaze samotného dovolacího soudu. Přezkum z hlediska ústavněprávního byl u rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu omezen toliko na zkoumání, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil svůj postup.
V nyní posuzované věci danou povinnost Nejvyšší soud bezezbytku splnil, když bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam mít nemůže, a tedy proč je třeba dovolání stěžovatelky odmítnout jako nepřípustné. Na jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
Jádro ústavní stížnosti podle Ústavního soudu tvoří spíše pokračující polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry soudu prvního a druhého stupně, která neopouští rovinu podústavního práva. Obecné soudy, jak se Ústavní soud přesvědčil, se přitom se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, rovněž právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což by jedině mohlo zakládat potřebu jeho zásahu.
Jelikož samotný fakt, že stěžovatelka byla ve sporu neúspěšná, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu