ECLI:CZ:US:2014:2.US.2522.13.2
sp. zn. II. ÚS 2522/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Svitáka, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č. j. 36 Co 71/2008-240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 27 C 29/2006-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2013, směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č.j. 36 Co 71/2008-240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 27 C 29/2006-75.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 dne 17. 4. 2008, pod č.j. 27 C 29/2006-75, žalobu na určení neplatnosti předmětné výpovědi zamítl. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 4. 11. 2010, pod č.j. 36 Co 71/2008-164, napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že výpověď daná žalobci je neplatná. Rozhodnutí odvolacího soudu následně žalovaná strana napadla dovoláním. Nejvyšší soud dne 6. 11. 2012, pod č.j. 21 Cdo 2558/2011-201, rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně pak Městský soud v Praze, vázán názorem Nejvyššího soudu, vydal dne 18. 4. 2013, pod č.j. 36 Co 71/2008-240, nové rozhodnutí, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi tak byla zamítnuta.
Stěžovatel je toho názoru, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do nezadatelných a nezcizitelných základních práv stěžovatele zakotvených jak v mezinárodněprávních dokumentech, jimiž je ČR vázána, tak v národních ústavněprávních předpisech. Konkrétně pak stěžovatel uvádí porušení práva na spravedlivý proces, jež jedinci zaručuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále také právo na práci, resp. zaměstnání, dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že tato je podávána v zákonem stanovené lhůtě a je proti výše uvedeným rozhodnutím přípustná, jelikož v dané věci již Nejvyšší soud rozhodoval. Jeho právní názor je tedy stěžovateli znám, avšak má důvodné pochybnosti o jeho správnosti a souladnosti s ústavně-konformní interpretací a aplikací právních norem.
S názorem stěžovatele ohledně přípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud musí nesouhlasit.
IV.
Otázku přípustnosti ústavní stížnosti je zapotřebí posuzovat s ohledem na novelizaci ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je určující i pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., jsou totiž stěžovatelé povinni vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovatelům podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) tak Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání však ze strany stěžovatelů v posuzovaném případě podáno nebylo, byť byli stěžovatelé o této možnosti odvolacím soudem poučeni. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Není přitom rozhodné, že dovolání nebylo ze strany stěžovatelů podáno z důvodu, že odvolací soud byl ve svém druhém rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností, vázán právním názorem dovolacího soudu, Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval a jeho právní názor tak byl stěžovateli znám.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že efektivitou procesního prostředku nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě, ale jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu porušení práva ve všech případech, kdy bude takové porušení zjištěno. S ohledem na právě uvedené je tak třeba efektivním procesním prostředkem rozumět takový prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení změnit. Takovým prostředkem by tedy v případě stěžovatele bylo i dovolání, které však ze strany stěžovatele podáno nebylo (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1719/13 ze dne 24. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz)
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
V.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Z výše uvedeného však plyne, že stěžovatel tyto procesní prostředky nevyčerpal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tudíž dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2014
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu